katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 5.8.2003
Otázka:
Dobrý den, prosím Vás, budu rád, když mi dáte aspoň jedinou dostačující odpověď na otázku: Proč se dopustila Církev nejzávažnějších lidských zločinů v celé historii, jedná se o inkvizici a otrokářství, jaké se stalo v Latinské Americe? Vaši odpověď bych používal na diskuzi s mými kamarády. Děkuji.
Odpověď:
Je možné a také nutné říci, že se věřící lidé dopustili zavrženíhodných špatností - a za to již církev několikrát projevila lítost - nesmíme však obvinit celé její společenství z šíření zla, abychom si zdůvodnili odmítání víry.
Posuzovat dějiny přísluší znalcům; to, co se nám předhazuje, bývá účelové podání. (Vždyť jsme se všichni učili z oficiálních dějepisů schválených komunistickou vládou). Nestačí však odpovědět, že jde o překroucené události, ale je potřebné vysvětlit skutečná fakta. Připomíná mi to výšivku, ze které nám ukazují pouze rub, ačkoliv byla vytvořena kvůli té druhé straně.


Snad je přesnější mluvit o inkvizicích - vyšetřováních, neboť toto církevní zřízení se velmi lišilo podle doby a místa. Máme totiž inkvizici středověkou, španělskou, římskou, ale také různé světské a protestantské.

Ta první se zrodila vzhledem k problému, který představovala katarská hereze. Ve skutečnosti kataři (neomanichejci) zastávali vlastní alternativní, hrozivé a destruktivní náboženství. Vyznávali dvě božstva: dobré a zlé. To špatné dalo vznik světu a proto si svět zaslouží záhubu; každé prodlužování a udržování je hodné odsouzení.
Neomanicheismus se rozšířil z balkánského východu do Evropy, s ohnisky ve střední Francii a jižní Itálii. Jeho stoupenci se nazývali katary (podle řeckého čistí), byli také známí jako bogomilové, patarini a pod řadou dalších jmen. Tito "dokonalí" se úplně odlučovali ode všeho až dosáhli polovegetativního stavu. Měli jedinou svátost "útěchy", která se vysluhovala pouze jednou v životě. Proto také po jejím přijetí praktikovali asistovanou sebevraždu. Hlásali zákaz plození dětí. Nedokonalí adepti však mohli praktikovat jakoukoliv sexuální aktivitu - pokud byla neplodná. Dále měli zakázáno před autoritou přísahat; ve skutečnosti tak mohli lhát a hlavně páchat cokoliv, neboť svět si zaslouží brzký zánik. Jejich vnějšková přísnost přitahovala především městskou spodinu citlivou na milenarismus. Civilní autority tehdejší doby si hned uvědomili, že se nachází v ohromném nebezpečí rozvratu, neboť středověký svět byl založený na daném slovu (feudálního slibu) a křesťanské filosofii. Heretici zde působili nebezpečnou destabilizaci. Ale nejen to - sebevražda a zákaz rození odsuzovalo lidstvo k zániku. Proto následovala velmi tvrdá vládní opatření a vzplály i hranice (takový trest určovalo již římské právo za urážku majestátu a podvratnou činnost). Bohužel lidové lynčování a nelišné represe zasáhli prosté lidi, kteří se hlásili ke katarství z neznalosti nebo strachu (v místech s převahou heretiků). Pro přesné stanovení, kdo je katar a kdo ne, bylo třeba zkoumání náboženského učení. Církev proto zasáhla, aby vyjmula tuto oblast z rukou světské moci, neboť takové šetření mohli provádět pouze teologové. Věc byla svěřena nejprve biskupům, avšak neúspěšně. Biskupové měli totiž četné místní vazby a rovněž nebyli schopni obstát v teologické disputaci. Dalšího pověření se dostalo cisterciáckým teologům vyslaným Římem, ale ti byli od heretiků a ghibellinů často z politických motivů masakrováni. Vražda papežských legátů (hraběte Rajmunda VII.) vedla dokonce k tzv. křížové výpravě proti Albigenským. Proto se papež rozhodl pověřit tímto úkolem nové žebravé řády: františkány a zvlášě dominikány, kterým řehole předepisovala studium a kazatelskou činnost. Mniši byli lidmi oblíbení a dokázali se postavit vůči praktickému znevažování života.

Inkvizice nebyla pravým tribunálem, avšak komisí expertů, kteří určovali, kdo je heretik a kdo ne. Přijímali také znovu mezi křesťany ty, které přitáhla hereze z neznalosti, strachu, fascinace a poté se káli. Vůči zatvrzelým nemohla církev dělat nic; ty přenechávala běhu světské spravedlnosti.
Inkvizice tedy zachránila více lidí od "světského ramene" než mu vydala. A paradoxně zavedla moderní soudní proces. Neboť středověký laický soud ještě fungoval na žalobním systému: soudce zasahoval jen částečně a posuzoval předložené důkazy (takže pokud postižení či příbuzní odpustili, byl propuštěn i vrah). Zatímco církev vedla proces "vyšetřovací". Soudce ze své iniciativy a z úřadu vyšetřoval, hledat důkazy a zadržoval.

Inkvizice v podstatě vynalezla zápis zpracovaný kancléřem, předmět doličný, lidový soud, snížení a prominutí trestu za dobré chování, propuštění kvůli nemoci, domácí vězení atd. Je třeba říci, že odsoudila nesrovnatelně méně osob než líčí "dobové" romány a především zachránila evropskou civilizaci z hrozivého nebezpečí. Právě proto, že inkvizice sama vymyslela písemný proces, vědí historici o této instituci vše (a badatelům jsou k dispozici i dokumenty vatikánských archívů). Nějaké procesy "ve jménu růže" jsou výmysly. Do stejné kategorie spadá rovněž inkviziční mučení představované pomocí fantastických maleb a leptů šířených protipapežskou protestantskou propagandou po vynálezu knihtisku. Mučení jako prostředek k doznání používali ve své době všechny tribunály. (Trestání vězením se objevilo až s francouzkou revolucí, předtím exitovali pouze fyzické tresty!) Jako první ho zrušil až Ludvík XVI. krátce před francouzkou revolucí. Jediného mučení, které využíval inkviziční tribunál (v přítomnosti závažných indicií) byl provaz: obžalovaný byl přivázán za ramena a nechán dopadnout na podlahu (2-3x). Když se nepřiznal, byl propuštěn. Když se přiznal za pomoci mučení, musel své doznání opakovat i bez mučení, jinak nebylo platné. I samotní vyšetřovatelé si byli vědomi toho, že mučením by doznali i neskutečné. Aplikováno bylo jen za lékařského dohledu a nikdy ne na mladých či starých. A pokud byl některý vyšetřovatel příliš trvdý, zvedali se protesty a papež ho většinou nahradil. Například Robert Bulharský, (ex-katar a poté) generální inkvizitor ve Francii, byl poslán do kláštera. Pokud se objevují rozsudky stanovující latinským termínem "věčné vězení" bylo to v reálu domácí vězení (zákaz odchodu z města bez povolení) v trvání od 3 do 8 let. Vždyť zájmem církve bylo vždy (i z propagandistických důvodů) smířit kajícího heretika.


Další je tzv. španělská inkvizice. Roku 1492, kdy došlo ke Kolumbově objevu, se Španělsko sjednotilo sňatkem Izabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského a podařilo se zakončit "rekonkvistu" území nad Maury. Nové království mělo dvě silné minority: muslimskou a židovskou. Protože vláda byla v rukou křesťanů, mnozí se kvůli kariéře nechávali pokřtít a dále praktikovali své původní vyznání. Závist vůči obchodním a finančním úspěchům (ale i politickému i církevnímu vzestupu) vedli k různým udáním od spoluobčanů. Maurové navíc dlouhou dobu snili o znovunabytí moci a tvořili pátou kolonu pro severoafrické islámské korzáry ohrožující pobřeží - proto rebelie krále znervózňovali. Při jedné vzpouře šlechty proti koruně se většina židů dopustila chyby, když se do ní zapojili. Právě spojené království riskovalo občanskou válku a proto katoličtí králové žádali po papež ustanovení inkvizice. Dokud oba katoličtí panovníci Ferdinand a Izabela žili, španělská inkvizice se řídila umírněnými předpisy papeže, ale brzy se stala vládním orgánem nezávislým na Římu. Každopádně však zásluhou inkvizice unikli falešní konvertité lynčování na ulicích. Měli garantován spravedlivý a pečlivý proces. A skuteční konvertité byli vybaveni potvrzením na ochranu proti dalšímu obtěžování; ostatní mohli volit mezi skutečným obrácením nebo odsouzením. Inkvizice jako církevní tribunál, mohla soudit jen křesťany – ne však židy ani muslimy. Pokřtění, kteří ve skutečnosti praktikovali židovství nebo islám, byl podvratní bludaři. Ale byla tak dotčena jen menší skupina viníků. Dá se říci, že inkvizice usměrnila dopravu: židé byli židé, muslimové muslimy a křesťané křesťany; každý odděleně bez sporů mohl praktikovat své vyznání. Je dobré poznamenat, že největší světci španělského zlatého století (zasažené vrcholem španělské inkvizice) byli všichni židovského původu: Jan od Kříže, Terezie z Avily atd. I "slavný" Torquemada byl konvertita (naštěstí mírnější než se líčí). Přítomnost inkvizice ve Španělsku zabránila náboženským válkám, které zbarvili jižní Evropu krví, a garantovala rozvoj země, ze které se pak stala první supervelmoc své doby.

Nějakým honem na čarodějnice se inkvizice příliš nezabývala. Pravé čarodějnictví se rozšířilo po Evropě až v renesanci, tedy na počátku moderní epochy. Věřili na i ně takové postavy jako Newton, Giordano Bruno (sám mág), Paracelsus a Kartésius. Upalování čarodějnic bylo především záležitostí laických a protestantských tribunálů (nejhorlivější byl francouzký právník Jean Bodin, teoretik moderního státu). A nechvalně proslulý Salem se nachází v Massachusetts protestantských Otců poutníků. Proč je čarodejnictví kladivem na církev? Katolická inkvizice klasifikovala čarodějnictví jako pověru a zvlášť ve Španělsku zachránila život mnohým osobám před rozlíceným davem (anebo nespokojeným klientem).


Římská inkvizice Sant'Uffizio, vznikla jako odpověď na luteránství. Centralizovala se v Římě a byla svěřena kardinálům. (I svatí jako Pius V., papež v době bitvy u Lepanta, byli inkvizitoři.) Itálii se tímto vyhnul hon na čarodějnice a další náboženské války. Zrodilo se baroko a vědci pronásledovaní v protestantských zemí (jako Stenone a Kepler) v něm získali univerzitní posty. Období katolické reformace se stalo epochou umění, vědy a písemnictví. Navíc v mnoha italských městech ani posvátné ofícium nepracovalo, protože o boj s herezí dbali samy světské magistráty, aby nedošlo k excesům - a města podřízená Španělsku nedovolila působení španělské inkvizice. V Římě byl vynesen jediný (!) rozsudek za čarodějnictví a navíc ve spojení s travičstvím.


Zatím jsem odpověděl na jednu otázku, ale slibuji pokračování příště. Určitě je více souvisejících témat; ale stačí vždy pochopit, že přes odsuzování minulosti to bylo nejlepší řešení nastalé situace. Jen bych zmínil známý český případ z Velkých Losin, kdy světský soudce nechal upálit kněze anebo likvidace řádu templářů francouzkým králem - církev není zlá mocnost, ona prochází s lidmi dějinami s úsilím zlepšovat.
Na otázku odpověděl: Marek Slatinský
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


www.fulloflife.cz
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest