katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 2.1.2004
Otázka:
Vím, že se vracím k zde již probíranému tématu a rozhodně tím nechci nikoho provokovat, ale v souvislosti s "filioque" a s reakcemi na toto téma v minulém případě se mi vnucují některé otázky, na něž bych velmi rád slyšel katolickou odpověď. Jednak, proč vůbec došlo k tomu, že bylo postupně přijato celou kat. církví, když zpočátku bylo přijato pouze místními synody? Hojně se pak používalo ve Franské říši a z této strany byl tlak přidat jej do Kréda. Sám papež Lev III. se k vkládání filioque do Kréda stavěl zdrženlivě. I někteří katoličtí historici tvrdí, že filioque bylo zdůrazňováno ve Franské říši především jako projev řevnivosti vůči Byzants. císařství a nikoli z pohnutek náboženských (F. Grivec, O pravověrnosti sv. Cyrila a Metoda).
Zajímalo by mne pak, jak katolická církev dospěla k přesvědčení, že Duch svatý vychází z Otce i Syna? Co se týče formulace Nicejsko-Konstantinopolského vyznání, "...který z Otce vychází ...", tato formulace se může prokazatelně opřít o slova z evangelia Janova (J 15,26). O co se však opírá katolická formulace?
Odvolání na Písmo sv., která jsem četl v reakcích na předchozí diskusní příspěvek k tomuto tématu: "A "filioque"? V Janově evangeliu Pán Ježíš říká: "Oznámí vám (Duch sv.), co přijme ode mne" nebo "všechno, co má Otec, je mé"..." (J16,14-15), sice katol. formulaci neodporuje, ale neodporuje ani pravoslavné. Tato slova lze vysvětlit jak z katolického, tak z pravosl. hlediska...
"Na Západě se klade zásadní důraz na soupodstatnost, stejnou podstatu Otce, Syna a Ducha." Pravoslavní také vyznávají, že Otec, Syn a Duch sv. mají stejnou podstatu i bez filioque...
Formulace pana Josefa Peňáze: "když jsou Otec a Syn soupodstatní a Duch svatý vychází z podstaty Otce, vychází i ze Syna", mne zaujala, ale znamená opravdu: "...z Otce vychází..." = z podstaty Otce vychází ? Jak je to? Lze říci, že Otec, z něhož vychází Duch sv., a podstata, o níž v souvislosti se soupodstatností nejsv. Trojice hovoříme, je jedno a to samé a pokud ano, lze to použít právě v tomto kontextu?
Nebo tu dochází ještě k dalšímu rozlišování podstat - podstata Otce, Syna, Ducha sv. ...? Ale to už mi přijde jako něco jiného, než je podstata, o níž v souvislosti se soupodstatností hovoříme, pokud pod pojmem podstata myslíme to samé (podstata - Bůh jedno bytí; osoba - Otec, Syn, Duch sv.; vztah podstata - osoba - jeden Bůh ve třech osobách)
"Nebyla otázka "filioque" pouze teologickou záminkou k déletrvajícím disciplinárním problémům?"... "Sporný bod "filioque" je tedy spíše právní: Může místní synod měnit vyznání víry přijaté na ekumenickém koncilu? Florentský koncil (1439) ospravedlňuje "dodatek" tím, že "vysvětlení, vložené slovy 'i Syna', bylo legitimě a odůvodněně přidáno do vyznání víry kvůli důvodům tehdy naléhavým, aby tak byla snáze osvětlena pravda (víry)" (DS 1302)"... Z toho, jak reagují na otázku filioque pravoslavní, mi nepřipadá, že by se jednalo o právní záležitost. Jde vlastně o názor na vnitřní život nejsv. Trojice a to je, myslím, docela důležité, ne? Byť mi připadá tragické, že je tu rozpor kvůli něčemu, co dost dobře nejsme schopni pochopit, protože je to především tajemství... Proto se mi vkrádá myšlenka, že filioque je nešťastné řešení, kvůli kterému se, mimo jiné, dvě velké větve křesťanství oddělily. A vznikl-li kvůli němu rozpor v náhledu na tajemství vnitřního života nejsv. Trojice, které přitom nedokážeme dobře pochopit, bylo by lepší, kdyby bylo filioque zapomenuto... Při obhajobě filioque mi totiž přijde velmi těžké rozeznat, nakolik vychází z Písma sv., nakolik z tradice a nakolik se jedná o teologickou spekulaci.
A to je u tak závažného tajemství jako vnitřní život Trojice, myslím, dost problematické, proto mi připadá stanovisko pravosl. církve v tomto ohledu rozumnější a logičtější, když setrvává u původního znění Kréda...
V souvislosti se sněmem Florentským se na Východě traduje především snaha Byz. říše o získání pomoci od Západu proti postupujícímu Islámu a nefér ovlivňování Vých. delegace (politická objednávka Byz. císaře, poplašné zprávy o situaci na Východě během jednání a přesvědčování o nutnosti unie, na niž je vázána pomoc Západu, zadržování slíbených finančních prostředků pro Vých. delegaci na náklady pobytu na sněmu ap.).
Uznávám, že jsem se hodně rozepsal, a omlouvám se, pokud se vyjadřuji nepřesně, ale je to problém, s nímž se setkávám, a zajímá mě názor katolické strany. Za odpověď na jakoukoli otázku předem děkuji.
Odpověď:
Milý bratře, problém filioque je zajímavější, než se zdá na první pohled. Nepovažuji se za velkého odborníka, ale přece přijměte pár poznámek.
Formulace filioque má na Západě dlouhou tradici. Již první významný latinský teolog Tertulián hovoří o Trojici jako rostlině: Otec je kořen, Syn je stonek, Duch je ovoce. Explicitně se filioque vyskytuje poprvé u sv. Ambrože. A pak již řada narůstá: Augustin, Hilarius, Lev Veliký... Existovalo tedy na Západě dříve než formulace koncilů. Zajímavé je, že několik století to teologům Východu vůbec nevadilo. A to přesto, že západní formulace znali, a že jejich odlišná koncepce byla také dávno na světě. Snad je v tom jakýsi příklad k následování.
Filioque samozřejmě není výslovně v Písmu, ostatně tam není ani sám termín "trojice". A přece Ježíšova slova o tom, že Duch vezme z "jeho" a dá to Církvi, Pavlův termín "Kristův Duch" a vůbec celý postup spásy, v němž Kristus připravuje svým vykoupením cestu k vylití Ducha, to vše vede církev k přesvědčení, že Duch Svatý skutečně přichází od Syna. To ostatně nepopírají ani Řekové, tvrdí ale, že se to týká jen onoho působení svaté Trojice navenek, ve stvořeném světě, nikoliv však jejího vnitřního života. My se naopak domníváme, že působení Trojice v dějinách spásy nám odhaluje i vnitrotrojiční vztahy.
Nenašel jsem názory, které jste citoval, ale jistě není katolickou pozicí tvrzení, že Duch vychází z podstaty Otce. Rozumíme-li podstatou to, co mají osoby v Trojici společné, pak je takové tvrzení nesmyslné. Otec má stejnou podstatu jako Syn a Duch. Katolická pozice, a odvážím se říci západní katolická pozice, neboť od východních katolíků je třeba požadovat jen uznání její pravověrnosti při správném výkladu, nikoliv její přijetí za "svou", tedy západní pozice je následující: Duch svatý vychází z Otce a Syna jako z jediného principu. Nemá tedy dvojí pramen svého vycházení, ale jeden, jímž jsou společně Otec a Syn. Otec si neponechává nic kromě svého otcovství, vše dává Synu, a tedy i "schopnost" vydechovat Ducha.
Nejsilnějším argumentem pro západní pozici se mi jeví fakt, že mezi Duchem a Synem musí v Trojici přece existovat vztah, což by v radikálnějších podobách řecké pozice neplatilo (kdyby Duch vycházel "jen z Otce").

Zajímavým krokem ke smíření pozic byl dokument z Říma z 13.9.1995. Po vzoru sv. Augustina se snaží rozlišit dvě roviny. Na jedné je možné hovořit o vycházení jen z Otce a na druhé o vycházení zároveň z Otce i Syna. Duch vychází jen z Otce "principaliter", tedy jako z jediného pramene božství, z toho, který stojí na počátku celé Trojice. Duch ale zároveň vychází z Otce i Syna "communiter", nakolik jsou tito nerozdílní ve svém láskyplném společenství. Zajímavým argumentem pro toto rozlišení je fakt, že řečtí západní katolíci nebyli nikdy nuceni přidat do vyznání víry, pokud bylo formulováno v řečtině, do řečtiny přeložené filioque. Pro dvě řecká slova vyjadřující vycházení, totiž ekporeusis a proeinai, má latina jen jediný překlad - processio. Nedokáže tedy vystihnout rozdíl mezi vycházením Ducha "principaliter" a "communiter". Filioque se týká vycházení proeinai, tedy vycházení "communiter", vycházení nahlíženého z hlediska nerozdílného společenství Otce a Syna. Řekové však mají při recitaci Kréda na mysli vycházení ekporeusis, tedy vycházení "principaliter", vycházení z pohledu jediného pramene božství v Trojici. Toto zprostředkující rozlišení dvou typů vycházení, nebo spíše dvojího pohledu na vycházení, pochází mimochodem od známého východního přítele Říma ze 7. století, sv. Maxima Vyznavače, který tak zažehnal první hrozící bouři. Uvedený římský dokument vrcholí poukazem na následující fakt: vycházení Ducha není ve skutečnosti nijak dodatečné k vycházení Syna, nelze o něm uvažovat zvlášť. Ale Otec rodí Syna právě tím, že skrze něj (a také pro něj) vydechuje Ducha. Duch tak vychází uprostřed tohoto vztahu Otce k Synu. Je nesmyslné si představovat, že by vydechování Ducha nemělo trojiční charakter, že by bylo nějakou Otcovou soukromou akcí bez účasti Syna. Je samozřejmě vhodné debatovat o tom, jak tento Synův podíl vyjádřit, aby Otec zůstal Otcem, tedy původcem všeho. A při celé debatě mít stále na paměti, že ono zpřesňování má význam jen pro odhalování krásy našeho Boha, nikoliv pro pýchu našeho rozumu, která by byla v záležitostech Trojice směšná.
Na otázku odpověděl: R.D. Mgr. Leo Zerhau
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


www.fulloflife.cz
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest