Odpověď:

O slibech hovoří církevní právo toto:

- Slib, to jest uvážená a svobodná přípověď, učiněná Bohu, o možném a lepším dobru, se musí splnit ze ctnosti zbožnosti.

- Pokud mu to právo nezakazuje, je způsobilý učinit slib každý, kdo má náležité užívání rozumu.

- Slib složený pod vlivem závažného a nespravedlivého strachu nebo podvodu je samýn právem neplatný.

- Slib je veřejný, jestliže je přijat jménem církve od zákonného představeného; jinak je soukromý.

- Slib zaniká uplynutím doby, stanovené ke skončení jeho závaznosti, podstatnou změnou látky slibu, tím, že nenastane podmínka, na níž slib závisí, nebo nenastane jeho účel, dále zaniká dispenzí a záměnou.

- Kromě papeže může soukromé sliby ze spravedlivé příčiny dispenzovat, pokud dispenz nenarušuje získaná práva jiných osob: 1) místní ordinář a farář všechny své podřízené, i osoby, které nemají kanonické trvalé nebo přechodnébydliště v jeho diecézi, případně farnosti; 2) představený řeholních společenství nebo společnosti apoštolského života, jestliže jsou duchovenské a papežské, a to členy, novice a osoby, které ve dne v noci pobývají v domě společnosti; 3) ti, kteří byli Apoštolským stolcem nebo místním ordinářem pověřeni mocí k dispenzování.

(viz CIC, kán. 1191-1198)



Z této církevní právničiny vyplývá, že takový slib je možný, a striktní podmínění knězem jakožto svědka zde není uvedeno. Přesto z textu lze vyčíst několik věcí: Slib má být závazkem uváženým a svobodným. Navíc pokud jde o slib celibátu učiněný v nějakém řádu nebo kongregaci, pak se takový slib děje před očima - a, věřme, pod moudrým zvážením - dotyčného představeného. Analogicky z toho vyplývá, že i soukromý slib celibátu by člověk pokud možno měl dělat jen po poradě se zkušeným a moudrým duchovním doprovázejícím, zvláště v případě, kdy by to měl být slib doživotní. Bez důkladného rozlišování by bylo velké nebezpečí, že člověk bude jednat podle nějakých nevědomých motivů a tlaků, které snižují svobodu a nakonec někdy i důvod k takovému rozhodnutí.