katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 27.11.2003
Otázka:
Když musí více než sedmdesátiletý kněz začínat kázání slovy, že „ sice prohlašoval, že na „ničení kostela“ stačí sám, ale že teď mu tedy dokazují, že to bez „kostelničení“ pana kostelníka už nezvládá“ – a to jen proto, že mu malý ministrant (nic zlého netuše – v dobré víře) narovnal ohrnutý ornát, vyvstává logická otázka, zda by nejen pro vlastní farnost, ale i pro samotného kněze nebylo lépe, aby i on měl nárok na zasloužený odpočinek. Rád bych se proto zeptal, zda mají katoličtí kněží – stejně jako všichni ostatní lidé - právo na důchod, nebo zda musejí pracovat až do doby, než umřou. Obvykle se totiž argumentuje tím, že katolických kněží je nedostatek a je proto lépe (údajně menší zlo), je-li kněz starý, než žádný. Proč však není možné se poučit např. zkušenostmi z ciziny ??? Nějaký čas jsem strávil na malém ostrově ve Skotsku, kde také katolický kněz stabilně nebydlel. Buď tedy nějaký přijel, nebo vedla obřady přítomná řádová sestra. Přečetla, evangelium, přečetla kázání, vedla bohoslužbu slova a rozdala Eucharistii ze svatostánku. (Biskupskou konferencí pro to měli dokonce připravené texty.) Pokud nebyla na ostrově ani ona, tak vedl obřady někdo z místních laiků. Moje zkušenost byla velmi pozitivní a tato farnost opravdu rostla a žila.

Jednak se totiž lidé „prostřídali“ a byli tak zapojeni do samotné liturgie – nespali (jeden četl evangelium, jiný kázání, nebo vedl obřad liturgie nebo rozdával sv. přijímání – příště to mohl být jiný), navíc si pak i přítomnosti katolické kněze o to více vážili.

Pokud je tedy u nás (v ČR) SKUTEČNĚ takový nedostatek kněží, proč nemůže vést nedělní (římskokatolickou) liturgii např. některá řádová sestra, či některý z laiků (např. jáhnové, či lidé biskupem k tomu pověření – alespoň v menších farnostech) ???

MH.

PS.: Nečiním zde srovnání, zda má větší cenu mše či „jen“ bohoslužba slova, pouze mám zkušenost, že i nedělní liturgie vedená „laiky“ je cestou k životu a farnost stmeluje a zároveň se domnívám, že i kněz je „jen“ člověk a měl by proto mít právo na důstojné dožití svého života. Proč? Protože kvalita společnosti se pozná i podle toho, jak se dokáže postarat o lidi slabé to jest nejen o ženy a děti, ale třeba i o lidi staré či nemocné. Není v tom tedy česká ŘKC opět jen „znamením doby“ ???
Odpověď:

Právní pohled:

Kodex církevního práva
(CIC) je v této oblasti v koexistenci se stávajícím státním zákonodárstvím (penzijní zákon). Každý občan, tedy i kněz, má právo na penzi a toto právo bývá ve všeobecnosti i u kněží respektováno tehdy, jestli si kněz o odchod do důchodu zažádá. Kodex přímo stanoví, že od faráře, který dovrší 75 let věku, se žádá zřeknutí se svého úřadu do rukou biskupa, který buď rezignaci potvrdí nebo úřad prodlouží po pečlivém zvážení okolností. Tentýž kánon popisuje, že farář může být také z farnosti tzv. (právnický výraz) odstraněn, přeložen nebo se může vzdát úřadu – tedy i dříve než v pětasedmdesáti – ze spravedlivého důvodu (zřeknutí se je platné, jen když biskup rezignaci přijme); jeho úřední výkon může také skončit tehdy, pokud byl stanoven limit jeho trvání (děje se výjimečně). Toto řeší přesněji CIC kán. 538 a 532.
Důvody, pro které může být farář ve shodě s právem odstraněn z farnost, jsou
tyto


1. způsob jednání, který přináší církevnímu společenství velkou škodu nebo zmatek, 
2. nezkušenost nebo stálá duševní či tělesná nemoc, která zneschopňuje faráře k užitečnému plnění jeho úkolů
3. ztráta dobré pověsti u poctivých a vážných farníků nebo odpor vůči faráři, které, jak se předvídá, v krátké době nepominou, 
4. velké zanedbávání nebo porušování farářských povinností, které trvá i po napomenutí, 
5. špatná správa majetku k velké škodě církve, nelze-li proti tomuto zlu použít jiného prostředku. Viz. CIC kán. 193, kán. 1740 – 1742.

Shrnuto: V případě služby kněží státní zákonodárství hovoří spíše o dolní hranici, kdy kněží odcházejí do důchodu (tato hranice se mění novelizací nebo prohlášením nového zákona), a CIC stanovuje hranici horní, která snad znamená, že už je na pováženou, jestli chce kněz v tomto věku nést všechny povinnosti úřadu faráře.


Pastorační pohled:

Uprostřed těchto výše uvedených hranic by mělo jít vždy spíše o moudrou dohodu mezi biskupem a knězem, jak ještě dlouho bude dotyčný kněz jako farář sloužit. Právo církevní a státní zde vytváří určitý prostor pro použití zdravého rozumu, ať už stran kněze nebo jeho představeného. Skutečná situace je velmi rozmanitá, a jsou určitě kněží, kteří přesluhují tak, že je to velmi na pováženou. Mnozí kněží i členové jejich farních společenství dnes cítí, že bude opravdu potřeba v nových podmínkách připravit jasnější mechanismus garantující důstojné prožití seniorských kněžských let. Roli zde hraje mnoho okolností: mnohdy zmiňovaný nedostatek kněží, kněžství jako celoživotní osobní nasazení, dostatek sil a moudrosti i ve stáří na straně jedné. Na straně druhé je však zvýšená nervozita spojená se stářím, nedostatek sil, špatná schopnost reflektovat už uspokojivě svoje působení ve farnosti, strach ze samoty, strach z toho, že po odchodu z farnosti nebude kněz schopen důstojně existovat - není zde zázemí rodiny. Dožít svůj život v kněžském domově důchodců není u mnohých zas tak jiskřivě lákavá vidina. 

Obě ty strany je třeba brát velmi vážně, ale zároveň je třeba v této věci udělat zásadní kroky. Protože zjednodušeně řečeno: v šedesáti je člověk často ještě schopný hodně sloužit a zároveň je schopný odejít do důchodu. Pak najednou přijde tiše bolestná hranice, kdy už kněz není schopný svoje povinnosti ve farnosti dobře zvládat, ale najednou i zjistí, že zároveň není už ani síla odejít, totiž síla podstatně změnit způsob života v kmetském věku. A v tomto vidím trochu začarovaný kruh a trochu chybějící odvaze k pravdě. Snad právě i toto bude úkolem Plenárního sněmu katolické církve nebo následných diecézních synod. V jednotlivých diecézích jsou tyto věci trochu v pohybu, někde více, někde méně.
Objevují se iniciativy, které startují určitý proces obnovy dnešních farností. Jde to pomalu, což je pochopitelné, ale přesto neodkladné.

Nějaký čas jsem strávil na malém ostrově ve Skotsku, kde také katolický kněz stabilně nebydlel. Buď tedy nějaký přijel, nebo vedla obřady přítomná řádová sestra.Moje zkušenost byla velmi pozitivní a tato farnost opravdu rostla a žila.

Skutečnost, kterou popisujete není nutné hledat jen v zahraničí. Obdobnou zkušenost mají třeba někteří kněží v pohraničí, takovou situaci jsem zažil i já, když jsem před asi osmi, deseti lety měl čtyři a pak šest farnosti. Měl jsem v neděli pravidelně tři bohoslužby, a tak vždy u dvou nebo potom čtyř farností byla v neděli na střídačku mše a bohoslužba slova. Tu vedli tři pověření lidé, kteří byli velmi vážení ve farnosti a zároveň absolvovali k tomu příslušný kurz pořádaný diecézí. Pak se tam situace změnila a nyní je tam (zatím?) v každé farnosti slavená eucharistie. Z odstupu viděno to mělo svoje pro a proti. Myslím, že dobré fungování je přímo úměrné vyzrálosti dotyčné farnosti. Jde mimo jiné o jejich schopnost odlišit, co znamená skutečné slavení eucharistie a bohoslužba slova s podáváním sv. přijímání (někteří to snad nazvali „ta krátká mša“... !!!). Schopnost vytvářet živé křesťanské společenství. To znamená že farnost žije jako farnost i tehdy, když farář spěšně odfárá na mši v jeho další farnosti. Lidé jsou si tam vědomí své odpovědnosti a také charismat jednotlivců. Tak pak si myslím, že to může docela dobře žít. Nicméně většinou to taková idyla není. Nahrazování kněze laikem je problematické, v zemích, kde tento proces probíhá už déle než u nás, je patrné znejistění kněží v jejich službě na straně jedné a klerikalizace laiků na straně druhé. 

Jsou zde navrhovány mnohá další řešení: bohoslužba slova bez sv. přijímání (aby se nesmazalo, o co jde při skutečném slavení eucharistie), vyhledávat ve farnostech zkušené a důvěryhodné ženaté muže a ty vysvětit na jáhny, rušit některé farnosti, vytvářet větší celky – jakési svazky farností (viz některé diecéze ve Francii), svážet lidi autobusem do centrální farnosti s větším počtem slavících, ...

Všechna tato řešení představují nějaké klady a nějaké zápory. A nikdo dnes neví, kde je ta správná jediná cesta. Čím více někdo revolučně vykřikuje, že má řešení, tím méně mu osobně věřím. Je to cesta odvážného, bolestného a pomalého procesu. Protože kdyby někdo náhodou přece jenom našel i to správné řešení, pak ta doba než to projde lidským srdcem, pak druhým, třetím ... to dost trvá. Ale jsem optimista, ten proces se již děje.



Na otázku odpověděl: Mgr. Petr Nešpor
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


www.fulloflife.cz
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest