Datum vložení: 14.10.2004
rád bych Vám položil několik otázek týkajících se svátosti smíření.
1. Mohu pravidelně chodit k přijímání, pokud jdu ke svátosti smíření jen jednou za rok?
2. Jak často se doporučuje svátost smíření přijímat?
3. Mohu jít ke sv. přijímání, pokud jsem např. neděli předtím nebyl v kostele, nebo mám jít napřed ke zpovědi? Co když jsem byl před týdnem u zpovědi, ale za tu dobu jsem znovu zhřešil např. myšlenkami(závist, pochybování o některých článcích víry), měl bych jít zase ke zpovědi? To bych ale musel chodit káždý týden.
4. Je odkládání svátosti smíření a tím i přijímání hřích? Někdy je totiž velmi těžké překonat ostych a je vidět, že ne vždy má kněz čas a náladu.
Předem Vám děkuji za odpovědi na mé otázky, doufám, že se mi spousta věcí objasní.
I to „nechtělo se mi jít na bohoslužbu“ je vážnou věcí. Nezdá se to jen z hlediska poměřování (spáchaného) zla, ač hřích jako neřest lenosti již obsahuje. V jednom z mešních úkonů kajícnosti to vyznáváne jako nekonám, co mám konat – což se nevztahuje jen na opomenutí pomoci bližnímu, ale stejnou měrou na zanedbání dobra pro sebe – vyloučením Boží pomoci kvůli vynechání prosebné modlitby. Takže bezdůvodnou zaviněnou neúčast na nedělní mši je třeba vyznat jako „zradu“ Krista.
U souhlasu s hříšnými myšlenkami je dostačující lítost předcházející Eucharistii během všeobecném úkonu kajícnosti (že hřeším…, nezasloužím si…).
Opomíjet svátost smíření není správné – jako odmítání pomoci/dobra pro sebe. Velmi je doporučováno měsíční rozmezí, jelikož to každému připomíná pravidelnost (spíše psychologicky ze strany kajícníka, protože se lépe kalkuluje s měsícem než 3–9 týdny – nadpřirozené zakotvení má v devítiměsíční pobožnosti prvních pátků). Jinak svatá zpověď je závislá minimálně na dvou faktorech: potřebě odpuštění a velikonoční slavnosti vykoupení.
I při pravidelné jednoroční zpovědi je možné přistupovat k Eucharistii vícekrát než zase 1x za rok. Ovšem má nás naplňovat taková úcta, že když toužíme po svátostné posile při (nedělní) bohoslužbě, uvědomujeme si i potřebu svaté zpovědi vícekrát ročně.
A určitě nejen sám za sebe mohu říct, že pro kněze je upřímná touha po dobrém životě radostí. Stalo se zvykem přistupovat ke zpovědi před mší svatou, ale není problémem požádat o ní kdykoliv.
Otázka:
Dobrý den,rád bych Vám položil několik otázek týkajících se svátosti smíření.
1. Mohu pravidelně chodit k přijímání, pokud jdu ke svátosti smíření jen jednou za rok?
2. Jak často se doporučuje svátost smíření přijímat?
3. Mohu jít ke sv. přijímání, pokud jsem např. neděli předtím nebyl v kostele, nebo mám jít napřed ke zpovědi? Co když jsem byl před týdnem u zpovědi, ale za tu dobu jsem znovu zhřešil např. myšlenkami(závist, pochybování o některých článcích víry), měl bych jít zase ke zpovědi? To bych ale musel chodit káždý týden.
4. Je odkládání svátosti smíření a tím i přijímání hřích? Někdy je totiž velmi těžké překonat ostych a je vidět, že ne vždy má kněz čas a náladu.
Předem Vám děkuji za odpovědi na mé otázky, doufám, že se mi spousta věcí objasní.
Odpověď:
Svátost smíření je nezbytná po vážném odklonu od Krista, jako nutná podmínka pro přijímání jeho Těla. Jedná se totiž o určitou „bránu“ k návratu; či spíše první tváří Boha, se kterou se člověk potřebuje setkat po hříchu – tváří milosrdenství.I to „nechtělo se mi jít na bohoslužbu“ je vážnou věcí. Nezdá se to jen z hlediska poměřování (spáchaného) zla, ač hřích jako neřest lenosti již obsahuje. V jednom z mešních úkonů kajícnosti to vyznáváne jako nekonám, co mám konat – což se nevztahuje jen na opomenutí pomoci bližnímu, ale stejnou měrou na zanedbání dobra pro sebe – vyloučením Boží pomoci kvůli vynechání prosebné modlitby. Takže bezdůvodnou zaviněnou neúčast na nedělní mši je třeba vyznat jako „zradu“ Krista.
U souhlasu s hříšnými myšlenkami je dostačující lítost předcházející Eucharistii během všeobecném úkonu kajícnosti (že hřeším…, nezasloužím si…).
Opomíjet svátost smíření není správné – jako odmítání pomoci/dobra pro sebe. Velmi je doporučováno měsíční rozmezí, jelikož to každému připomíná pravidelnost (spíše psychologicky ze strany kajícníka, protože se lépe kalkuluje s měsícem než 3–9 týdny – nadpřirozené zakotvení má v devítiměsíční pobožnosti prvních pátků). Jinak svatá zpověď je závislá minimálně na dvou faktorech: potřebě odpuštění a velikonoční slavnosti vykoupení.
I při pravidelné jednoroční zpovědi je možné přistupovat k Eucharistii vícekrát než zase 1x za rok. Ovšem má nás naplňovat taková úcta, že když toužíme po svátostné posile při (nedělní) bohoslužbě, uvědomujeme si i potřebu svaté zpovědi vícekrát ročně.
A určitě nejen sám za sebe mohu říct, že pro kněze je upřímná touha po dobrém životě radostí. Stalo se zvykem přistupovat ke zpovědi před mší svatou, ale není problémem požádat o ní kdykoliv.
Na otázku odpověděl:
Marek Slatinský
