katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 9.11.2005
Otázka:
Chvála Kristu !
Prosím Vás o zodpovězení následujících dotazů. Jak se má zachovat katolík,který dělá něco,co je v rozporu s oficiálním postojem církve,ale pro něho samotného toto chování není v rozporu se svědomím a tedy není ani těžkým hříchem. Mám na mysli třeba používání kondomů v manželském životě. Může takový člověk přistupovat k přijímání nebo je nutná "alespoň" Svátost smíření ? Víme přece z minulosti o spoustě případů, kdy církev prohlašovala něco za hřích, ale postupem času se její postoj změnil. O co se
opírá církev, když žádá od svých věřících, aby kondomy nepoužívali, ale metoda neplodných dnů je v pořádku? Není to trochu pokrytecké, jakým způsobem zabráním početí? Vždy se přece jedná jen o jakési snížení pravděpodobnosti otěhotnění, ne o 100% jistou věc. Je pravda, že za určitých podmínek může používání kondomů zpovědník povolit? Jaké jsou tyto podmínky ? Není zde zpovědník postaven do role, která mu nenáleží? Co když mi jeden kněz používání kondomu nepovolí, ale já půjdu za jiným a ten bude jiného názoru ? Předem děkuji za odpověď.
Odpověď:
Zpovědník používání kondomu povolit nemůže, a to z prostého důvodu, protože to nezakazuje. Respektive ani církev používání kondomů v pravém slova smyslu nezakazuje, ale spíše hodnotí daný čin co do „morálního charakteru“. Na pojem hřích se nedá jednoduše aplikovat „právnický model“, jakoby hřích byl to, čemu v právu říkáme „přestupek“ či „zločin“, přičemž přestupek a zločin jsou chápány jako přestoupení určitého zákona (v tomto případě formulovaného církví), který vymezuje zároveň trest, který se má v případě přestoupení aplikovat, popřípadě může udělit výjimku. Chápat takto vztah morálky a hříchu je dost velkým zúžením, které do důsledku může vést k formalizmu typu: nepřestoupil jsem žádný zákaz, čili nemám hřích a jsem OK. Spíše než na zákazy, omezení nebo na stanovení hranic je potřeba vidět ideál, který je před námi a ke kterému máme dospět. Že se to prakticky ne vždy daří, že je to mnohdy spojeno s velkou námahou, nepochopením či revoltou, to je spojené s naším lidstvím. „Vejít těsnou branou“ není prostě snadné. S tím počítá i zpovědník, který má pochopení pro lidskou slabost, který ve zpovědnici nesedí proto, aby kajícníky trestal, ale aby jim zprostředkoval setkání s odpouštějícím Bohem a zároveň je povzbudil v úsilí o dobro. Život křesťana rozhodně není procházkou růžovým sadem, Ježíšova přikázání, pozvání k následování, blahoslavenství – to jsou náročné ideály…
Otázkou antikoncepce se církev explicitně zabývá během posledního století, přičemž nejzásadnější dokument v této oblasti je encyklika Pavla VI. Humanae vitae (HV) z roku 1968. Ta si klade za cíl dvě záležitosti: připomenout, že lidská sexualita má dva cíle, a to „dobro manželů“ a „plození potomstva“, které od sebe nelze jednoduše oddělovat, čili podtrhnout vzájemné dobro a vyloučit plození. Druhou otázkou, kterou se encyklika zabývala, bylo to, které prostředky regulace porodnosti jsou „v pořádku“ a které naopak nikoliv.
Když pominu genezi encykliky HV (která je ostatně poměrně zajímavá, protože v roce 1963 ustanovil Jan XXIII. komisi z kardinálů, biskupů, teologů, lékařů, demografů a manželských párů, která měla zpracovat podklady k diskuzi pro otce 2. vatikánského koncilu; po smrti Jana XXIII. Pavel VI. toto téma otcům koncilu odebral a vyhradil si jeho řešení pro sebe; komise, která se zabývala přípravou podkladů se podle názorové orientace rozpoltila na většinu a menšinu, přičemž každá z těchto skupin zpracovala svůj návrh; poslední rozhodnutí bylo na Pavlu VI., který se nakonec po dalším studiu problematiky přiklonil k tradičnějšímu a „přísnějšímu“ návrhu menšiny), tak tento dokument patří k řádnému autentickému magisteriu papeže (možná je dobré vzít v úvahu, že vznikal i jako reakce na „sexuální boom“, který antikoncepce bezesporu umožnila). Takže i přes mnohé výhrady, které mu byly a jsou z různých stran adresovány, je základním vodítkem, které nelze jednoduše pominout a katolík u něj má zastavit, snažit se je pochopit a aplikovat do svého života.
Co tedy HV učí? V samotném textu HV je zřejmé jednak pokračování v tradiční linii, jednak posun oproti encyklice Pia XI. Casti connubii z roku 1930. Pius XI. klade jako primární cíl manželství plodnost, dobro manželů je až na druhém místě jako sekundární cíl. Zároveň charakterizuje umělé antikoncepční prostředky jako špatné. Pavel VI. v HV v zásadě přejímá toto mravní hodnocení antikoncepčních prostředků, ale na rozdíl od svého předchůdce staví dobro manželů a plodnost na stejnou rovinu, přičemž se tyto dva cíle nemají od sebe oddělovat. Každý manželský akt má být otevřený vůči předávání života a nelze jej cíleně „zneplodňovat“. Dalším inovativní bodem je důraz na zodpovědné rodičovství: manželé mají zodpovědně zvážit, kolik dětí jsou schopni vychovat. Jako bezproblémový způsob regulace porodnosti jsou pak zmíněny přirozené metody dané cyklem plodnosti ženy, nikoliv zásahem člověka.
Převzetí hlavní linií této nauky, i když s dalšími upřesněními, pak najdeme i v učení Jana Pavla II., a to především v encyklice Evangelium vitae (EV). Papež tam v č. 13 posunuje akcent od jednotlivých použití antikoncepce k tzv. antikoncepční myšlení, tedy mentalitě, která není příliš nakloněná k životu a případnému zplození dítěte se snaží vyhnout, a to třeba drastickými prostředky, jako je potrat, nebo mu předejít díky antikoncepci. Je to ten postoj, který v dítěti vidí vetřelce snižujícího životní standard a pohodlí, bránícího kariéře a přinášejícího nechtěné starosti, kdy je plodnost nepříjemným a nežádoucím komponentem jinak příjemné sexuality a tedy nutné ji všemi dostupnými prostředky omezit. Možná to není takto artikulováno, ale každopádně tento pohled najdeme v současné mentalitě, nakonec porodnost či spíše vymírání jinak bohaté Evropy je toho důkazem.
Co z toho plyne? V učení církve o plodnosti, antikoncepci a věcech souvisejících je třeba rozlišovat dva aspekty: cíl a prostředek, přičemž prioritu má samozřejmě cíl, s jakým úmyslem člověk koná, na druhou stranu ani volbu prostředků nelze podceňovat. Magisterium církev vždy důsledně odmítalo a odmítá použití takových prostředků, které způsobují potrat, a charakterizují jej jako těžce hříšný. Tím se myslí jednak cílený lékařský zákrok, který má ukončit započatý život, jednak farmaceutické prostředky s abortivními účinky (jako RU486), ale i takové prostředky, jež znemožňují zahnízdění oplozeného vajíčka (nitroděložní tělíska), atd. Které konkrétní prostředky, včetně některých typů HA, potrat způsobují nebo mohou způsobit, by měl být schopen sdělit lékař. (Za nepřípustnou se pokládá i cílená sterilizace, ať už trvalá, nebo dočasná.) Na druhé straně je zcela legitimní „využití“ metod přirozeného plánování rodičovství. Skupinou „mezi“ jsou neabortivní prostředky (coitus interruptus, bariérová antikoncepce), které jsou hodnoceny jako vnitřně špatné, ale nemají pochopitelně stejně těžkou závažnost jako abortivní prostředky.
To, co magisteriu asi nejvíc leží na srdci, je reagovat a vyjádřit se k „antikoncepčního smýšlení“, které je poměrně rozšířené a projevuje se odmítáním života jako takového. Dítě není nežádoucí vedlejší produkt sexuality, ale Boží dar. Manželé nejsou povoláni jen k tomu, aby žili svůj život uzavřený do sebe, ale i k tomu, aby život dávali. Právě schopnost dávat život je nejvyšším připodobněním se Stvořiteli, pokračováním stvoření, vědomé a trvalé odmítání znamená jednak pohrdání Dárcem, jedna znevážení Jeho daru. Toto je hlavní téma pro zpytování svědomí, druhým krokem je případný způsob kontrolovaného početí. „Stupeň hříšnosti“ se nedá jednoduše stanovit zvnějšku někým třetím. Je jasné, že použití abortivní antikoncepce je těžce hříšné, ale těžce hříšný může být i případ, kdy se manželé vědomě zavírají vůči novému životu důsledným praktikováním PPR. Na druhé straně se o těžkém hříchu nedá mluvit u těch, kdo už mají třeba 4 děti, další si v aktuální situaci nemohou dovolit a z neznalosti použijí neabortivní antikoncepci. Je víceméně samozřejmé, že se křesťanští manželé seznámí s metodami PPR, možnosti mají i na těchto stránkách, a budou k otázce rodičovství přistupovat s rozvahou a zodpovědností. Konečný postoj musí ve svědomí zaujmout před Bohem, který vidí do jejich nitra a před kterým se těžko mohou přetvařovat. Ale pozor: svědomí nelze chápat jako alibistickou instanci, kterou omluvíme cokoliv stylem „já to jako hřích necítím“. I svědomí je nutné vychovávat a jeho citlivost je dána jak stupněm poznání, tak úrovní duchovního života. Jedním z důležitých způsobů, jak svědomí formovat, je i seznámit se s tím, co o dané problematice říká církev.
Křesťanské pojetí sexuality samozřejmě neznamená, že křesťanští manželé mají mít za každou cenu co největší počet dětí. Pobídka k zodpovědnému rodičovství obnáší, že rodiče zváží své možnosti duchovní, materiální, sociální i zdravotní, osobní dobro a dobro svých dětí. Rozhodnutí, kolik dětí mohou a chtějí zplodit, musí udělat sami před Bohem, ale zároveň se radikálně neuzavírat před možným dalším dítětem. To předpokládá i správně sestavený žebříček hodnot. Ze zkušeností starších lidí je zřejmé, že když se ohlížejí za svým dosavadním životem, tak za největší dosažený úspěch nepokládají ani kariéru, ani tučné konto v bance, ani dům či pozemky, ale šťastný život svých dětí.
Na otázku odpověděl: Petr Šikula
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


Katolická charismatická konference 2016
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest