Odpověď:

Na Váš dotaz by se dalo odpovědět jednoduše takto: Písmo je nutné číst ve spojení s Tradicí. Tato odpověď je však zároveň velmi komplexní. Proto se pokusím nastínit problematiku chápání Tradice a na závěr dát několik praktických podnětů pro porozumění Písmu.
Jak víme velmi dobře, Bible není monolitický útvar, ale soubor různých vyprávění, tradic, pojetí a vysvětlení. Má mnoho vrstev a její finální podoba krystalizovala během cca jednoho tisíce let. Charakter Písma lépe vyvstane, srovnáme-li jej s jiným náboženským spisem - Koránem - a jeho sebeinterpretací. Tato základní kniha Islámu je ve své konečné podobě dílem Mohameda a jeho Žáků. Podle různých narážek v jednotlivých súrách se Mohamedovi dostalo zjevení, ve kterém nahlédl do "nebeské knihy" - tedy do jakéhosi nebeského prototypu Koránu. Obsah této knihy pak předával ve svých kázáních a postupně byl díky jeho žákům fixován do písemné podoby, a to v rozmezí cca. 20 let. Korán je tedy pozemskou formou "nebeského Koránu", zjevení spočívalo v nahlédnutí do této knihy, její memorování a postupné zapisování s tím, že Bůh ještě příležitostně Mohamedovi vnukal zapomenuté verše.
Bible má v židovském a křesťanském pojetí odlišný charakter. Není opisem nějakého prototypu, ale jejím hlavním tématem je zkušenost vyvoleného národa s Božím působením. Obsahem Písma jsou tedy dějiny jedinců a celých skupin, které byly postupně sbírány a sestavovány do jednoho komplexu. Rabínské školy, které pracovaly na finální podobě textu Starého Zákona, dávaly těmto vyprávěním písemnou formu a zároveň je teologicky zpracovávaly, takže text, kterým máme dnes před sebou, je již elaborovanou podobou, která nese otisk teologie tehdejší doby. Totéž platí i o zpracování novozákonních textů, zvláště evangelií. Zároveň si text finální redakce uchovává určitou pluralitu, takže v něm najdeme stejné události popisované z různých pohledů či s různými interpretacemi (viz např. dvojí vyprávění o stvoření, doba královská v různých knihách SZ, čtyři pohledy na Ježíšův život zachycené v evangeliích, faktické rozdíly mezi Skutky apoštolů a Pavlovskými listy, atd.). Tato vícevrstevnatost a pluralita definitivního textu otvírá možnost jeho různým interpretacím a výkladů. Boží inspiraci biblického textu dnes nechápeme jako "Boží diktát", ale jako Boží působení v člověku, přičemž on není pouze závislým sekretářem, ale skutečným fyzickým autorem zpočátku ústního a později psaného textu. Proto je jako autor zcela závislý na výrazových prostředcích a názorech své doby, které nelze kvůli pochopení jeho poselství ignorovat.
Prvotní křesťanská komunita chtěla předat (řec. paradidomai, lat. tradere, odtud traditum, traditio neboli tradice) náboženskou zkušenost, jak Bůh „promluvil“ do jejich života („Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ – Žd 1,1-2). Originální zkušenost Božího zjevení, jež bylo ukončeno smrtí posledního z apoštolů, byla pak předávána (tradována) dalším generacím, ale nikoliv jako statický seznam pouček určených k prostému memorování, ale jako něco dynamického, co se stále obohacuje osobní zkušeností dalších křesťanů. Vůdčím činitelem stále nové zkušenosti s Bohem je Duch Svatý, kterého nám Otec v Ježíšově jménu posílá, který nás má vše naučit a aktualizovat Ježíšova slova v našem životě (srv. Jan 14,26). Takže k originální zkušenosti, kterou máme obsaženou v biblických knihách, se přidává i zkušenost žáků apoštolů, kteří, žáků jejich žáků atd. (i samotné biblické knihy jsou již zpracováním původní zkušenosti ať už samotnými očitými svědky, tak jejich žáky). Každá generace i každá kultura, která se Bohem setkala, četla Písmo, vykládala jej a vyučovala, přidávala svou vlastní zkušenost, pohled, interpretaci. Tak k původnímu pokladu víry přibývaly „úroky“, které se označují jako místní nebo církevní tradice. To je způsob a zvyky, kterými daná komunita v daném místě a v konkrétní době žila křesťanství (jiné zvyky křesťanského života měla komunita v Alexandrii, jiné v Antiochii, jiné v Římě, jiné v Jeruzalémě…). Církevní otcové v prvních století správně odlišovali apoštolské tradice od církevních. Zatímco apoštolskými tradicemi se rozumí to, o čem nemáme narážky přímo u Krista, ale víme, že to tak dělali apoštolové a je to zdokumentováno v Písmu (např. svátost nemocných) nebo v raných křesťanských spisech (např. slavení křesťanské bohoslužby den po sobotě), církevní tradice jsou pozdější způsoby křesťanského života jednotlivých komunit. Právě tyto církevní tradice postupně nabývali na svém obsahu podle toho, jak daná komunita aplikovala myšlenky křesťanství v konkrétní době a situaci.
Pochopitelně vývoj a růst nebyl lineární, ale zaznamenal i údobí stagnace nebo i dekadence. Mále však alespoň naději v Ježíšových slovech „Já sem s Vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“, že poklad víry nebude porušen do té míry, že by znamenal zradu na Bohu. Krize nebo dekadence církevních tradic se projevovala tak, že tyto tradice zastínily nebo zcela převrátili poselství Evangelia. Takže si nelze nevšimnout, že všechny reformy, které následovaly po období úpadku, byly vedeny s velkým důrazem na Písmo, protože právě ono je tím základním kamenem Božího zjevení. (Každé lidské společenství prochází klasickým sociologickým procesem, jež má svůj charizmatický začátek plný vzmachu, následuje proces konsolidace a institucializace, jež může poměrně dlouhý průběh. Pak přijde období krize instituce, jež může vyústit buď v její reformu, nebo v úpadek a krach. Reforma je novým charizmatickým „nastartováním“ a proces se opakuje. Ani církevní společenství není vůči tomuto procesu imunní a jakožto společenství lidí jím nutně prochází, ale díky působení Ducha Svatého v ní můžeme doufat, že krize nevyústí do totálního krachu, ale bude znamenat nové omlazení a prohloubení – církev se stále reformuje.)
Typickým příkladem takové krize je případ Martina Luthera. Abychom osobnost tohoto reformátora a jeho jednání pochopili, museli bychom podniknout dosti intenzívní sondu do historie a poznat období, ve kterém se reforma odehrála a jaké bylo její podhoubí. To by bylo na zvláštní traktát (nakonec zájemcům o hlubší studium této problematiky můžu doporučit třeba M. LIENHARD, Martin Luther. Un temps, une vie, un message, Centurion et Labor et Fides 1983; G. EBELING, Luther, Einführung in sein Denken, Tübingen 1964 nebo Y. CONGAR, Martin Luther, sa foi, sa réforme. Etudes de théologie historique, Ed. du Cerf, Paris 1983), takže nastíním jen několik bodů. Předně doba, která Lutherovi předcházela a jejímž „dítkem“ byl on sám nebyla dobou náboženského úpadku, jak se často říká, ale naopak velkého duchovního vzmachu, ve kterém se angažovaly široké vrstvy křesťanů. Je to období tzv. devotio moderna, jež klade zvláštní důraz na osobní zbožnost, modlitbu a cvičení v ctnosti (charakteristickým dílem této obnovy je Následování Krista od Tomáše Kempenského), vznikají různá zbožná bratrstva, vynález knihtisku zprostředkovává Písmo širší veřejnosti. Problém je, že vůči tomuto duchovnímu vzmachu „zdola“ oficiální církevní struktura (instituce) ztrácí dech a není schopna na něj adekvátně zareagovat. Vzdělání kněžstva a vůbec život církevních představitelů není na nejlepší úrovni (jemně řečeno :-)) a různé praktiky jsou často v rozporu s tím, co je v Bibli. Ani nominalistická teologie, kterou byl Luther během studia živen, nepatří zrovna k vrcholným obdobím této disciplíny. K tomu můžeme přidat i dlouhé období Lutherovy osobní vnitřní úzkosti a pochybností o možnosti vlastní spásy, které se teologickým studiem nejen nevyřešilo, ale ještě víc prohloubilo. Takže když nakonec nachází útěchu v Písmu a formuluje nauku o ospravedlnění, že člověk není spasen na základě skutků, ale na základě víry, staví ji do protikladu k nominalistické teologii, v níž opravdu najdeme myšlenky semipelagianizmu, že člověk si na svou spásu může „vydělat“ tím, že bude konat skutky, jež mu předepisuje církev. Takže historici připouštějí, že kdyby Luther místo nominalistické teologie studoval třeba Tomáše Akvinského, byl by celý spor nakonec dopadl úplně jinak. Jenže historii nezměníme. Je jasné, že když po svém duchovním procitnutí začne Luther intenzívně potírat různé zvyky a tradice, jež jsou v rozporu s biblickým poselstvím, dostane se do sporu s církevními představenými. Jenže spor není veden k vyjasnění sporných bodů v nauce a praxi, ale k vyhrocení názorů. Nejenže se zde střetli německá a italská mentalita, které nejsou zrovna kompatibilní, ale musíme přiznat, že kardinál Caietano, který byl Římem vyslán, aby problém onoho vzpurného Němce vyřešil, byl sice papeži a církvi oddaný, nicméně jako teolog nestál za moc. Jeho způsob obhajoby odpustků a papežské moci, jež stojí výš než autorita Písma, nejen že Luthera nepřesvědčí, ale poté, co papež Caietanovy teze o odpustcích potvrdil, naopak utvrdí v domnění, že nad římskou kurií vládne antikrist. Luther je nakonec odsouzen a exkomunikován.
Otázku, které způsoby a projevy křesťanského života (tradice) jsou správně, vyřeší Luther po svém tím, že definoval první základní pravidlo pro přístup k Božímu zjevení a Kristu, jež se stalo heslem jeho reformy: sola scriptura - pouze Písmo. Později se vyjádřil, že to, co není v Písmu, je dábelské. Tím odmítá všechny praktiky, zvyky a tradice, které nejsou obsaženy v Písmu. Ale i samotné Písmo podřizuje dalšímu výkladovému pravidlu: postavme Krista proti Písmu. To, co neukazuje přímo na Krista, není třeba brát jako Boží zjevení. Proto se nerozpakuje některé pasáže Bible zpochybnit i odmítnout. Takto vyloučí ze zdravého jádra i apoštolské tradice, které nejsou založené na jasném Kristově příkazu (např. otázka svátostí).
Na toto extrémní řešení měl odpovědět Tridentský koncil (1545-1563), bohužel jeho odpověď přišla už pozdě. (Koncil se sešel až 26 let poté, co Luther formuloval svých 95 tezí o odpustcích, pět týdnů po zahájení prvního zasedání koncilu Luther zemřel. Během tohoto čtvrt století se pozice Říma a Lutherových stoupenců natolik vzdálily, že sjednocení bylo nemožné.) Tridentský koncil je v podstatě reformou církve, která narozdíl od Lutherovy nevedla z církve, ale měla změnit římskou církev a dát jí pevný řád, proto se klade velký důraz na disciplínu svátostí, přípravu a formaci kněžstva, vymícení zlořádů atd. (V listopadu 1536 papež Pavel III., který pomýšlel na svolání koncilu, pověřil kardinála Caspara Contariniho, aby zpracoval zprávu o situaci církve. Tato zpráva, předložená po čtyřech měsících přípravy, vyjmenovávala různé nešvary v církvi jako simonii, pověrčivou zbožnost, uspěchané svěcení kněží bez náležité přípravy, biskupové nesídlící ve svých diecézích, přehnaný nárok papežství a kurie na absolutní moc, úpadek disciplíny a mravů,… Když byla tato zpráva v roce 1538 vydána tiskem, posílila opozici proti římské církvi ze strany Lutherových stoupenců, protože z velké části označovala stejné nešvary, které oni sami Římu vyčítali.) Vrátíme-li se k našemu tématu, tak Otcové tohoto koncilu pokládají za svou povinnost hájit čistotu Evangelia, předaného proroky ve Svatých Písmech, potvrzeného z Kristových úst a hlásaného apoštoly jako zdroj veškeré spásné nauky a mravů (srv. dekret Sacrosancta Tridentského koncilu). Evangeliem zde nejsou míněny 4 novozákonní spisy, ale celé Boží zjevení: Boží slovo jako radostné poselství spásy. Toto Evangelium, rozvádí dále text dekretu, je obsaženo v knihách Písma a v nepsaných tradicích, jež nám byly z Kristových úst tlumočeny prostřednictvím apoštolů či předány jakoby z ruky do ruky samotnými apoštoly z diktátu Ducha Svatého, a tak se dostaly až k nám. Za touto formulací se skrývá dlouhá debata o tom, co jsou tradice a jak je rozdělit. Tzv. „apoštolské tradice“ v tomto pojetí se týkali totiž těch věcí, které sice nejsou dosvědčeny v Písmu, ale předávali se ústně či jako prostý způsob života, který najdeme v raných spisech křesťanství s odvoláním se na apoštoly (např. způsob slavení křesťanské bohoslužby). Kromě těchto tradic, které otcové považovali za nezbytné zachovat, existovalo ještě mnoho dalších zvyklostí, které se začaly praktikovat mnohem později – tzv. „církevní tradice“. Tyto už samozřejmě nemají takovou váhu jako apoštolské a je možné je měnit nebo opustit. Tehdejší teologové sestavovali podrobné seznamy apoštolských tradic, jenže se mezi sebou tak lišili, že jednoznačná shoda byla pouze zbožným přáním. Kritická historická věda ještě neexistovala, tak se není ani čemu divit. Protože si otcové byli velmi dobře vědomi, že vstupují na hodně tenký led, spokojili se nakonec s tím, že vyjmenovali knihy Písma, zatímco o snahy sestavit seznam apoštolských tradic, kterých je třeba se držet, ustoupili. Nicméně z textu vyplývá, že otcové mluví Evangeliu Božího zjevení, jehož jediným zdrojem jsou knihy Písma a apoštolské tradice, přičemž Písmo a apoštolské tradice chápou těsně spojené. Během rokování tridentského koncilu se objevila formulace, že Boží zjevení je obsažené částečně (partim) v Písmu a částečně (partim) v tradici. Jakoby Písmu něco chybělo a bylo třeba tuto mezeru doplnit z tradice a naopak. Pod dlouhých debatách toto vyjádření schváleno nebylo a konečný text obsahoval formulaci, že Písmo a tradice jsou jediným zdrojem, jak je Evangelium předáno až naším generacím. Nicméně v pozdější teologii došlo proti záměru Tridentu k rozdělení Písma a tradice jako dvou různých zdrojů Božího zjevení, jež se navzájem doplňují. Tato interpretace jen posílila mezikonfesní neshody a vedla v důsledku k nekritickému povyšování různých zvyků a způsobů praktikovaných řádově několik stovek let na roveň Písmu na katolické straně, nebo k biblickému fundamentalizmu na straně nekatolické (co není v Písmu není biblické, a tudíž není křesťanské). Teprve historicko-teologické studie zvláště tzv. Tübingenské katolické školy (Drey, Möhler), zájem dalších katolických teologů (Newman, Congar) či protestanských biblistů a teologů (Lods, Cullmann, Ebeling) a klidnější, ekumenizmu nakloněné období 50. a 60. let minulého století dokázaly překonat letitý spor o Písmo a tradici/e.
Jsou dva momenty, které ve 20. století sehrály důležitou roli. Jednak závěry 4. světové konference Faith and Order v Montrealu (1963), jež byla jedním z nejvlivnějších ekumenických hnutí a v současné době je orgánem světové Ekumenické rady církví a na níž se podíleli teologové a představitelé nejrůznějších křesťanských konfesí včetně katolíků, jednak dogmatická konstituce o Božím slově Dei Verbum 2. vatikánského koncilu, od jejíhož vyhlášení uběhlo v těchto dnech 40 let. Oba momenty mají velký význam, protože znamenaly hodně pro překonání hlavních sporných bodů, i když ještě zůstávají otevřené některé dílčí otázky. Je třeba přiznat (alespoň podle mé zkušenosti), že při setkáních mezi běžnými katolíky a protestanty není zrovna patrná asimilace jak Montrealu, tak 2. Vatikána. Často se na adresu Písma a tradice ze setrvačnosti opakují vzájemné výtky, které již patří historii.
Co se tedy dá na základě proběhnuvšího ekumenického dialogu o Písmu a tradici říci? Především to, že křesťanství není náboženstvím knihy (Bible), ale Tradice, čili nepřetržitého toku předávání Božího zjevení a lidské zkušenosti s Bohem z generace na generaci. Tradice (v tomto smyslu se běžně používá s „t“) je tedy živým procesem, jehož aktérem je Duch Svatý a jehož smyslem je přivést člověka k Bohu a ke spáse. Protože je tradice živým procesem předávání, hraje důležitou roli i to, co je předáváno (traditum), čili obsah. Ten se označuje jako „Tradice“ (jedn. č. s „T“). Obsah Tradice se dá vyjádřit takto: „Nebeský Otce dal Svého syna nám lidem (Řím 8,32) a Syn se za nás vydal Otci (Ef 5,2); tento Boží čin pro naši spásu se působením Ducha Svatého zpřítomňuje v kázání a eucharistii (1Kor 11,23nn).“ To je nejstručnějším způsobem vyjádřeny obsah křesťanské víry (Tradice), jež nám byla předána (tradicí) od apoštolů a kterou máme předávat dál. Je pochopitelné, že vědomí a zkušenost tohoto Božího jednání je velmi široké, protože zahrnuje zkušenosti jednotlivých křesťanů v průřezu místa i doby. Částí této zkušenosti křesťanského společenství je Písmo, které je psanou podobou svědectví lidí, kteří byli kázání proroků a událostem vyvoleného národa a Ježíše Krista nejblíž. Ač Písmo neobsahuje materiálně celou zkušenost (srv. Jan 20, 30n), přesto díky asistenci a inspiraci Ducha Svatého věříme, že obsahuje vše, co je nutné pro spásu člověka! Bible je tedy jasně vymezenou částí Tradice, jež je nám předávána (tedy nestojí v protikladu k Tradici, ani nelze Písmo a Tradici považovat za dva odlišné zdroje Zjevení, ale Písmo je obsaženo v Tradici).
To, co je odlišné od Písma a spolu s ním vytváří Tradici, se označuje jako tradice v množném čísle. Jsou to vlastně způsoby, jakými křesťanská komunita předávala svou zkušenost s Bohem a jak ji prožívala. Tyto tradice vznikají a pomáhají šířit Evangelium už od těch nejranějších dob až do dneška. Na druhé straně mohou v některých případech od skutečného Evangelia odvádět. Takže je na místě otázka, zda existují nějaká kriteria, podle níž lze označit správné a úpadkové tradice. Samozřejmě ano. Tím prvním a základním kriteriem je samotné Písmo. To obsahuje jádro křesťanské Tradice, fixované svědectví proroků a apoštolů, které pokládáme za dílo Ducha svatého a jako takové je nejvyšším pravidlem víry (DV21). Bible také inspiruje všechny tradice, jež na něj navazují. Písmu podřízenou normou, která se těší asistence Ducha Svatého, je v katolické církvi učitelský úřad církve (Magisterium), když nepřetržitě hlásá některé pravdy jako definitivní a neomylné. Dalšími podřízenými kritérii, se kterými Magisterium pracuje, jsou svědectví církevních otců a práce teologů. Nelze opomenout ani vědecké poznatky, filozofii a historii. K tomu lze přidat liturgii, protože ve svátostném slavení se projevuje víra církve, a duchovní literaturu. Nakonec dodám tzv. sensus fidei, čili žitou víru Božího lidu jako celku. (Magisterium jako kriterium četby a chápání Písma a Tradice je typické pro katolickou církev, různé protestantské církve používají jako kriterium buď celek Písma nebo jeho jádro či prostou inspiraci Ducha Svatého, pro ortodoxní jsou kriteriem první koncily, anglikáni používají kombinace těchto kritérií).
Tímto „stručným“ průřezem se dostávám k odpovědi na původní otázku. Takže několik praktických bodů:
1. Písmo je třeba číst ve spojení s Tradicí: čtenář Bible si musí uvědomit, že před sebou nemá knihu spadlou s nebe, ale svědectví specifické náboženské zkušenosti. Pro její pochopení musí být jednak sám otevřený podobné zkušenosti a působení Božího Ducha (nesmí je apriorně vylučovat), jednak se snažit vstoupit do situace, kterou zažíval biblický pisatel. K tomu mohou napomoci různé úvody k Písmu a k biblickým knihám.
2. Písmo je součástí širší zkušenosti křesťanů – Tradice: Kromě toho, že se čtenář snaží porozumět poselství biblického textu (zde jsou velkou pomocí biblické komentáře), poslouží mu k orientaci i to, kdy se církev (učitelský úřad církve) k některým otázkám vyjádřila a upřesnila je. (V Písmu třeba nenajdeme formulaci: „Bůh je jeden ve třech osobách: Otec, Syn a Duch Svatý“, toto zpřesnění je dílem koncilů prvních staletí.) Zde jako materiál poslouží akta a dějiny koncilů nebo dějiny dogmatu. Systematickým způsobem podaný obsah víry (systematická teologie, dogmatika) a její dopad na praktický život křesťana (etika, morálka) jsou pak dílem teologů. Takovým první teologem byla apoštol Pavel, který na rozdíl od evangelistů nepopisuje jednotlivé události z Ježíšova života, ale spíš co z toho pro nás plyne.
3. Prvotní zkušenost nám je předávána prostřednictvím různých způsobů chápání a života – tradic: Způsoby, jak jednotlivé generace křesťanů od apoštolských dob až do dneška rozuměli a prožívali svou víru, nám samotným mohou přiblížit poselství Evangelia. Četba spisů církevních otců a jejich komentáře na Písmo, liturgie církve, duchovní literatura, různá praxe a zvyky mohou obohatit naše poznání. Ale do naší křesťanské historie patří i ty způsoby, které někdy zastřely opravdové evangelium, ty nám mohou posloužit jako ukazatele, kudy cesta nevede. Samozřejmě že ne vše, co bylo praktikováno dříve, je možné beze změny aplikovat dnes, protože mezitím samotné lidstvo udělalo dlouhou zkušenost, ale nic nám nebrání tom, abychom inspirováni minulostí a poctivým hledáním opravdového Evangelia vytvářeli nové tradice, jež poslouží nám i dalším generacím.
V předchozích řádcích jsem se snažil ukázat, že Tradice je dynamický proces, že to je rozhodně něco jiného než jakýsi „církevní antikvariát“, který schraňuje a používá „to staré a osvědčené“, ale že to zahrnuje i odvahu nového, že Tradice neznamená tradicionalizmus a vzpomínání na staré časy, ale schopnost naslouchat současným potřebám a umět na ně odpovědět ve světle Ježíšova Evangelia.
Teď už opravdu posledních pár tipů, kde hledat úvody a komentáře k Písmu, svědectví otců a církve, pohledy teologů atd. To je velmi široká oblast, kterou může člověk prozkoumávat celý život.
Co se týče úvodů a komentářů k Písmu, v českém prostředí moc velký výběr není, tak nezbývá než sáhnout po tom, co najdete: slovníky bible a biblické teologie, biblické atlasy, úvody do Písma, komentáře vycházející v Karmelitánském nakladatelství, Jeruzalémská bible, ekumenický komentář ke Starému zákonu, úvody v ekumenickém vydání Písma, poznámky v liturgickém překladu Nového zákona. V zahraničí je výběr podstatně větší, záleží na jazykových schopnostech. Zase tam najdeme díla výborná, klasická, horší i překonaná. Doporučenou literaturu ke SZ najdete na http://www.biblico.it/doc-vari/ska_bibl.html, k NZ se porozhlédněte po řadách komentářů vycházejících v každém solidnějším nakladatelství (např. Herder [něm.], Cerf [fr.], Paideia [it.])……. Spektrum je opravdu velmi široké, někomu víc sedí to, jinému zase ono, některé komentáře jsou hodně náročné, jiné zase velmi přístupné. Ale když nakoupíte třeba v Herderovi, neuděláte chybu, jen Vaše peněženka bude asi naříkat :-). Klasickým a docela přístupným jednosvazkovým komentářem celého Písma je The New Jerome Biblical Commentary, na jeho edici se podíleli biblisté Brown, Fitzmyer a Murphy. Ještě třeba Ernst, Gnilka, Pesch, Legasse jsou dobrou zárukou solidnosti. [Malý reklamní vstup: pro ty, kdo se kamarádí s italštinou, nabízí Diecézní knihovna v Brně jistý základ biblických komentářů.] Základní principy, jak číst a chápat Písmo v církvi, uvádí dokument Papežské biblické komise Interpretace Bible v Církvi (1993). Můžete také projít stránky biblistů vyučujících na českých teologických fakultách, třeba http://www.ktf.cuni.cz/KTF-16.html.
Existují i komentáře sestavené z komentářů církevních otců, např. Commentario dei Padri z nakladatelství Cittŕ Nuova. Klasickým vydáním spisů řeckých a latinských církevních otců je Patrologia greca a Patrologia latina, za pozornost stojí francouzské Sources chrétiennes. Mnohdy opomíjený, ale přístupný zdroj jak svědectví otců, tak magisteria církve je Katechizmus katolické církve, který sice není moc narativní a snadný na čtení, ale zato poskytuje poměrně široký materiál jak biblického, patristického i doktrinálního charakteru. (Tento katechizmus totiž nebyl původně určen k veřejnému vydání, ale měl sloužit biskupům a biskupským konferencím jako pracovní materiál pro sestavení národních katechizmů. Protože se „laictvo“ vzbouřilo a chtělo tento text také, byl publikován v této formě. Pravdou je, že v mnohých domácnostech teď pouze zdobí knihovnu, protože pro pochopení předpokládá jisté teologické vzdělání. Na vydání českého národního katechizmu se ještě čeká, aktivita z nejširších řad je vítaná. Kdo se hlásí? :-))
Pro pochopení křesťanské tradice a tím i Písma může být vodítkem jeho použití v liturgii, můžeme si všímat, jak jsou k různým událostem a slavnostem vybírány biblické texty. I Misál se čteními (Karmel. nakl.) obsahuje úvody k jednotlivým biblickým pasážím. Velkým bohatstvím disponuje i duchovní literatura, lectio divina, duchovní cvičení, apod.: J. Augustin, R. Cantalamessa, C. M. Martini atd.
Úplný seznam by byl asi nekonečný, takže nezbývá než hledat, číst a promýšlet…