katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 4.8.2005
Otázka:
Dobrý den. Byla jsem vychovávaná ve ve víře,podle starých zvyklostí-do kostela se musí.Podle vzoru svých rodičů jsem nesprávně vychovala i své děti-jsou dnes dospělé a do kostela nechodí.Dříve jsem nad tím nepřemýšlela,ale asi 3 roky máme nového kněze.Ten mi svým způsobem otevřel oči,ale i nasadil brouka do hlavy.Do kostela chodím,že se to má.Trašně ráda bych chodila do kostela s radostí,ale nějak se mi to nedaří.Je mi málem 50 a nechápu různé liturg.texty a podobné věci.Někdy si říkám,že je líp lidem,kteří se k víře dostali až v dospělosti-dobrovolně.Prosím Vás o radu,psych.mně to dost deptá.Děkuji Anna.
Odpověď:
Podle pravidla, že „sousedova tráva je vždy zelenější“ nebo že „sousedovy hrušky jsou vždy lepší“ mohou být „rození“ katolíci v pokušení pokládat za šťastnější ty, kdo byli pokřtěni až v dospělosti. Ale věřte, že tomu tak není, obě dvě cesty mají svá úskalí a ani u jedné není předem jasné, kam povede. Jisté však je, že cesta k Bohu vede vždy přes osobní setkání s Ním, přes konverzi. U těch, kdo se s vírou v Boha setkají až v dospělosti, se jedná o událost, která často znamená radikální obrat v životě, změnu postojů, nezřídka i způsobu života. Proces „obrácení“ ovšem čeká i toho, komu byla víra předána rodiči či prarodiči. Zde se musí „dětská víra“ přerodit ve víru „dospělou“. Dítě, které původně „věří“ tak, že poslouchá svoje rodiče a udělá, co mu řeknou, pak dospívá a s tím přichází i tendence odvrhovat nebo minimálně podezřívat to, co mu bylo rodiči vtisknuto, chce se stát pánem svého života. Odtud pramení časté nářky rodičů, že výzva: „Teď jdeme všichni do kostela“ už nemá stejný efekt jako dřív. Mladý člověk, formovaný kritickým substrátem západního myšlení, má totiž pohotově otázku proč?. A odpověď typu: „To se musí“ jej pochopitelně neuspokojí. Tím nastává doba, aby rodiče či vychovatelé přesunuli důraz z vnějšího projevu na vnitřní pochopení a prožívání. Jinými slovy: své „ratolesti“ neobrátí tak, že je pod tlakem a výhrůžkami budou nutit, aby dál formálně plnili vnější náboženské akty, ale naopak s nimi budou muset začít hovořit o tom, že víra je vnitřní postoj, porozumění, životní náhled, který se projevuje i na viditelné rovině právě vnějšími akty. Přičemž je třeba mít na paměti, že víru jako vnitřní postoj a vnější projevy nelze oddělovat. Jako je pravda, že nejsme ospravedlněni konáním vnějších skutků, ale na základě víry v Ježíše Krista a Boží vykoupení, tak zůstává pravdou, že tato víra se nutně projevuje skrze skutky. Opravdovost náboženského života se pak odvíjí z vědomí, že existuje Bytost, která mě nekonečně miluje a chce mé štěstí. K tomuto závěru člověk musí dojít sám. Křesťanská praxe je pak projevem mého vztahu k této milující Bytosti na základě prožité zkušenosti.
Jak a kdy k ní dojít? To je u každého individuální, protože je to osobní zkušenost, na cestě k ní mohou posloužit různé prostředky. Takže několik tipů: velikým obohacením a inspirací jsou duchovní cvičení (nabídky mají různá duchovní centra), pak různá setkání (zvláště pro mladší), poutě, kurzy a přednášky, společenství, četba literatury (knih vychází hodně, vím, že jsou drahé, ale řešením může být třeba skupinka lidí, z nichž každý koupí něco a knihy pak budou mezi nimi kolovat, popřípadě zorganizují farní knihovnu), předávání si zkušeností mezi přáteli a v neposlední řadě čerpání od duchovního správce farnosti. Někdy jsou totiž zbytečně vytvořené bariéry mezi farářem a farníky, které by se daly snadno odbourat tím, že se intenzivní vzájemná komunikace. Třeba tak, že člověk přemůže ostych a přijde s nějakou otázkou apod. Mě se třeba osvědčil způsob, že mi lidé napsali tipy na témata, která by je zajímala a která by se mohla stát obsahem tematických souborů promluv. I když teď nejsem v pastoraci, stále nějakou obálku s inspirací občas dostanu :-). O čem je třeba mluvit může vyplynout nakonec i z přátelských pohovorů. Vážný problém totiž tví v tom, že kněží pokládají spoustu témat za notoricky známá, že by bylo zbytečné o nich mluvit. Ve skutečnosti se ale zjišťuje, že opak je pravdou. Doba, kdy kněz znal postupně a postupně učil či formoval třeba tři po sobě jdoucí generace, je nenávratně pryč, s takovým způsobem pastorace v budoucnosti asi počítat nemůžeme. Nevýhodou bývá i to, že kněží se svými farníky prakticky nežijí, a to z mnoha objektivních důvodů. Přesto je nutné naučit se na sebe vzájemně působit. A právě toto „vzájemné působení“ třeba nebylo v minulosti zvykem, protože kněz byl pokládán za zdroj a farníci za pouhé příjemce. Tato jednostrannost musí být překonána větší polaritou.
Na otázku odpověděl: Petr Šikula
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


www.fulloflife.cz
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest