Datum vložení: 10.1.2006
Jednou jsem strávila příjemný večer s kamarádem, který pochází z Egypta. Pak jsme se rozloučili, já jsem odešla do svého pokoje a otevřela breviář. Zrovna na ten den připadl Žalm, ve kterém stálo: "Pobil Egypťany v jejich prvorozených, jeho milosrdenství trvá navěky." Úplně mě to vyvedlo z míry a vůbec jsem nemohla pokračovat v modlitbě. Představila jsem si tu spoustu zabitých nevinných lidí a nedokázala jsem pochopit, co je na tom milosrdného. Připadlo mi to od Boha spíš jako teroristický utok než milosrdný čin.
Můj další kamarád je Arab a pochází z Palestiny. Povídal mi o tom, jak ho jeho otec učil milovat tuto zemi, a co pro něho jeho rodný Jeruzalém znamená. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by měl tak silný vztah ke své zemi. Povídal mi o válce mezi Izraelity a Palestinci. O útocích na nevinné lidi i na děti. O utrpení a smrti, které se staly každodenní záležitostí. Říkal, že Izraelité mají moderní zbraně a tanky, kterými se snaží získat Palestinu za své uzemí. Proti nim často stojí špatně vyzbrojení Palestinci i děti s kameny v rukou, kteří jsou ale odhodlaní bránit svou zemi, ve které už po generace žijí, i za cenu vlastního života. Kteří jsou ochotni nechat vybuchnout bombu na vlastním těle, aby zastavili izraelský útok. Říkal mi, že oni necítí nenávist vůči Židům, že osobně mezi nimi mají i přátele, že nechtějí bojovat, že chtějí jen zůstat ve "své" zemi. To ale chtěji Židé taky. Věřím, že nic není černobílé a rozhodně se v tomto konfliktu nestavím na žádnou stranu, na to mám málo informací.
Přejdu k otázce. Tento Palestinec je křesťan. Ptala jsem se ho, jak rozumí tomu, když čte v Bibli o Izraeli jako vyvoleném národě a on mi odpověděl: "Nevím. Nerozumím tomu. Já kdybych měl dvě děti, nemohl bych jedno z nich milovat víc než druhé. Nevím, proč to tak Bůh dělá." Tato věta mě donutila k přemýšlení, jak to teda vlastně je. Odpověď jsem hledala napřed v Bibli, ale tam jsem pořád narážela na výrazy jako: "dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož k tvým nohám", "ujal se svého služebníka Izraele". Vůbec mi to nejde dohromady s Bohem milujícím otcem všech, kterého jsem se učila znát od dětství. Teď mi to připadne, jako by byl Bůh sice milující otec, ale jenom některých a ty ostatni patří pobít, případně vyhnat z jejich země, aby uvolnili misto jeho oblíbencům. Myslím, že to tak není, že to jenom špatně chápu, pomozte mi to tedy prosím pochopit správně.
Děkuji za odpověď.
Verš z "egyptského" žalmu je typickým příkladem vytržení z kontextu. Text neoslavuje pobíjení kohokoliv, ale vyjadřuje vděčnost za vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Egypťané v této dějinné události rozhodně nebyli nevinné oběti, ale naopak agresoři, kteří se dopouštěli systematické genocidy na izraelském národě (zabíjení mužských novorozeňat) a odmítali je propustit ze své země (čímž nepochybně výrazně omezovali jejich svobodu). V příběhu, jak ho čteme, šlo o desátou tzv. egyptskou ránu, které následovaly až poté, co Mojžíš faraona několikrát žádal o propuštění z Egypta a před ranami varoval. Použiju možná trochu kontroverzní příklad z moderní doby. Je jím Hirošima a Nagasaki na konci druhé světové války. Z toho, co vím, bylo Japonsko (ve válce agresor mimochodem rovněž se dopouštějící genocidy) odhodláno bojovat snad do posledního člověka, za cenu ohromných ztrát i spojeneckých vojsk. Jaderné výbuchy v obou městech zabily spoustu nevinných lidí, resp. těch, kteří nebyli přímo zodpovědni za válečné události, na druhé straně možná právě psychologický efekt obou explozí zabránil tragédiím nepoměrně horším, neboť byly přímou příčinou následné kapitulace Japonska. Těžko lze zde hovořit o teroristických činech.
Současný konflikt ve Svaté zemi je rázu jednoznačně politického, a tedy lidského, Hospodina bych z toho neobviňoval. Biblické texty, s nimiž ho srovnáváte, jsou jiného data, ten mladší dva tisíce let starý. V té době tomu bylo oproti dnešku přesně naopak - Izraelité ve své zemi žili přes tisíc let a odolávali útokům ze strany silnějších sousedů, měli za sebou nejednu zkušenost nadvlády cizích mocností, okupace, dokonce vystěhování elit národa a přesídlení do vzdáleného Babylóna. Text, že Bůh nezapomíná, i když to tak může vypadat, a ujímá se svého lidu nebo pokládá nepřátele k jeho nohám tak zní úplně jinak, uznejte.
"Vyvolenost" Izraele se dá docela dobře demonstrovat na křesťanské církvi. Věříme a vyznáváme, že jsme se svou vírou přičlenili k vyvolenému národu (bylo by chybou tady vnímat pojem národ úzce etnicky), získáváme jeho zaslíbení a zároveň jsme vázáni i jeho úkolem. Jako křesťané jsme bezpochyby vyvolení, tzn. známe Boha víc než jiní, máme pročištěnější ponětí o pravdě, jsme schopni lépe rozlišovat dobro a zlo apod. (resp. by tomu tak mělo být). Ovšem důsledkem tohoto "vyvolení" nemá být pýcha, ale máme to, co jsme dostali, dávat dál, svědčit o Bohu, sloužit druhým všemi svými dary. Vyvolení=úkol. Izraelský národ procházel dějinami jako vyvolený národ velmi těžce, Bůh si tříbil a vedl svůj lid k vrcholnému okamžiku, kterým bylo zjevení Boha v Ježíši Kristu. Stalo se tak v dlouhodobě připraveném prostředí. Logickým vyústěním celé té přípravy byla výzva při nanebevstoupení Páně: Jděte mezi všechny národy, hlásejte radostnou zvěst, křtěte je.. Přítomní Izraelité to udělali a díky tomu se na toto téma vůbec můžeme bavit.
Jsem si vědom nedostatečnosti své odpovědi, ale pokud Vás inspiruje nehodit to všechno za hlavu a přemýšlet dál, budu rád:)
Otázka:
Nedávno jsem měla možnost poznat nové přátele z různých zemí světa a to mě přimělo více se zamyslet nad některými částmi Písma. Prosím Vás o názor na následující otázky, připadně odkaz na příslušnou literaturu.Jednou jsem strávila příjemný večer s kamarádem, který pochází z Egypta. Pak jsme se rozloučili, já jsem odešla do svého pokoje a otevřela breviář. Zrovna na ten den připadl Žalm, ve kterém stálo: "Pobil Egypťany v jejich prvorozených, jeho milosrdenství trvá navěky." Úplně mě to vyvedlo z míry a vůbec jsem nemohla pokračovat v modlitbě. Představila jsem si tu spoustu zabitých nevinných lidí a nedokázala jsem pochopit, co je na tom milosrdného. Připadlo mi to od Boha spíš jako teroristický utok než milosrdný čin.
Můj další kamarád je Arab a pochází z Palestiny. Povídal mi o tom, jak ho jeho otec učil milovat tuto zemi, a co pro něho jeho rodný Jeruzalém znamená. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by měl tak silný vztah ke své zemi. Povídal mi o válce mezi Izraelity a Palestinci. O útocích na nevinné lidi i na děti. O utrpení a smrti, které se staly každodenní záležitostí. Říkal, že Izraelité mají moderní zbraně a tanky, kterými se snaží získat Palestinu za své uzemí. Proti nim často stojí špatně vyzbrojení Palestinci i děti s kameny v rukou, kteří jsou ale odhodlaní bránit svou zemi, ve které už po generace žijí, i za cenu vlastního života. Kteří jsou ochotni nechat vybuchnout bombu na vlastním těle, aby zastavili izraelský útok. Říkal mi, že oni necítí nenávist vůči Židům, že osobně mezi nimi mají i přátele, že nechtějí bojovat, že chtějí jen zůstat ve "své" zemi. To ale chtěji Židé taky. Věřím, že nic není černobílé a rozhodně se v tomto konfliktu nestavím na žádnou stranu, na to mám málo informací.
Přejdu k otázce. Tento Palestinec je křesťan. Ptala jsem se ho, jak rozumí tomu, když čte v Bibli o Izraeli jako vyvoleném národě a on mi odpověděl: "Nevím. Nerozumím tomu. Já kdybych měl dvě děti, nemohl bych jedno z nich milovat víc než druhé. Nevím, proč to tak Bůh dělá." Tato věta mě donutila k přemýšlení, jak to teda vlastně je. Odpověď jsem hledala napřed v Bibli, ale tam jsem pořád narážela na výrazy jako: "dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož k tvým nohám", "ujal se svého služebníka Izraele". Vůbec mi to nejde dohromady s Bohem milujícím otcem všech, kterého jsem se učila znát od dětství. Teď mi to připadne, jako by byl Bůh sice milující otec, ale jenom některých a ty ostatni patří pobít, případně vyhnat z jejich země, aby uvolnili misto jeho oblíbencům. Myslím, že to tak není, že to jenom špatně chápu, pomozte mi to tedy prosím pochopit správně.
Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Je fajn, že se snažíte hledat a nedělat předčasné závěry. Bible je poměrně složitá literatura, soubor knih nejrůznějších žánrů, různého data vzniku, různých autorů, s různými zkušenostmi, žijících v různých politických a geografických podmínkách, různých jazyků apod. Někdy říkám, že kdyby někdo psal dnes evangelium, možná by uvedl, jakou měl Petr kliku, že si ho Ježíš vyvolil za apoštola. Za dva tisíce let by se někdo jiný třeba ptal, zda jde o kliku u dveří, okna nebo kamen. Bible obdobných výroků a symbolických vyjádření obsahuje plno. Není náhodou, že existují biblisté - odborníci/ice mnohdy na jedinou knihu nebo pasáž, protože studovat je k tomu potřeba opravdu značně. To ovšem neznamená, že Bible nemůže oslovovat laika - jde o Slovo Boží, čteme ho jako akt víry, vztahu k Hospodinu a ten bezpochyby může skrze jedinou větu oslovit každého z nás v naší konkrétní životní situaci, což je zdá se důležitější, než rozumět politickému pozadí textu. V každém případě se pokusím zastavit u obou pasáží, na něž se ptáte (berte to s rezervou, pro blízké uchopení textu se pořádnému studiu nevyhnete, na což tady není prostor).Verš z "egyptského" žalmu je typickým příkladem vytržení z kontextu. Text neoslavuje pobíjení kohokoliv, ale vyjadřuje vděčnost za vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Egypťané v této dějinné události rozhodně nebyli nevinné oběti, ale naopak agresoři, kteří se dopouštěli systematické genocidy na izraelském národě (zabíjení mužských novorozeňat) a odmítali je propustit ze své země (čímž nepochybně výrazně omezovali jejich svobodu). V příběhu, jak ho čteme, šlo o desátou tzv. egyptskou ránu, které následovaly až poté, co Mojžíš faraona několikrát žádal o propuštění z Egypta a před ranami varoval. Použiju možná trochu kontroverzní příklad z moderní doby. Je jím Hirošima a Nagasaki na konci druhé světové války. Z toho, co vím, bylo Japonsko (ve válce agresor mimochodem rovněž se dopouštějící genocidy) odhodláno bojovat snad do posledního člověka, za cenu ohromných ztrát i spojeneckých vojsk. Jaderné výbuchy v obou městech zabily spoustu nevinných lidí, resp. těch, kteří nebyli přímo zodpovědni za válečné události, na druhé straně možná právě psychologický efekt obou explozí zabránil tragédiím nepoměrně horším, neboť byly přímou příčinou následné kapitulace Japonska. Těžko lze zde hovořit o teroristických činech.
Současný konflikt ve Svaté zemi je rázu jednoznačně politického, a tedy lidského, Hospodina bych z toho neobviňoval. Biblické texty, s nimiž ho srovnáváte, jsou jiného data, ten mladší dva tisíce let starý. V té době tomu bylo oproti dnešku přesně naopak - Izraelité ve své zemi žili přes tisíc let a odolávali útokům ze strany silnějších sousedů, měli za sebou nejednu zkušenost nadvlády cizích mocností, okupace, dokonce vystěhování elit národa a přesídlení do vzdáleného Babylóna. Text, že Bůh nezapomíná, i když to tak může vypadat, a ujímá se svého lidu nebo pokládá nepřátele k jeho nohám tak zní úplně jinak, uznejte.
"Vyvolenost" Izraele se dá docela dobře demonstrovat na křesťanské církvi. Věříme a vyznáváme, že jsme se svou vírou přičlenili k vyvolenému národu (bylo by chybou tady vnímat pojem národ úzce etnicky), získáváme jeho zaslíbení a zároveň jsme vázáni i jeho úkolem. Jako křesťané jsme bezpochyby vyvolení, tzn. známe Boha víc než jiní, máme pročištěnější ponětí o pravdě, jsme schopni lépe rozlišovat dobro a zlo apod. (resp. by tomu tak mělo být). Ovšem důsledkem tohoto "vyvolení" nemá být pýcha, ale máme to, co jsme dostali, dávat dál, svědčit o Bohu, sloužit druhým všemi svými dary. Vyvolení=úkol. Izraelský národ procházel dějinami jako vyvolený národ velmi těžce, Bůh si tříbil a vedl svůj lid k vrcholnému okamžiku, kterým bylo zjevení Boha v Ježíši Kristu. Stalo se tak v dlouhodobě připraveném prostředí. Logickým vyústěním celé té přípravy byla výzva při nanebevstoupení Páně: Jděte mezi všechny národy, hlásejte radostnou zvěst, křtěte je.. Přítomní Izraelité to udělali a díky tomu se na toto téma vůbec můžeme bavit.
Jsem si vědom nedostatečnosti své odpovědi, ale pokud Vás inspiruje nehodit to všechno za hlavu a přemýšlet dál, budu rád:)
Na otázku odpověděl:
Jan Hanák
