Odpověď:

Jakožto kněz to mohu vnímat z té „druhé strany zpovědní mřížky“, a tak podat informaci, jak to vnímá kněz, ke kterému „najednou“ nejde ke zpovědi z farnosti někdo, kdo je mu lidsky velmi blízký. Tuto situaci jsem dobře znal a leccos důležitého se naučil. Zkušenosti mě brzy velmi konkrétně vyškolily, že ty zvláštní pocity, o kterých hovoříte, neznamenají nic „nesystémového“, nejedná se o nějaký nedostatek důvěry nebo na druhé straně pocity viny, že jdu ke sv. smíření k někomu jinému. Kněz, pokud to má trochu v hlavě srovnané, nebude nikomu vnitřně ani navenek vyčítat, že se chodí zpovídat „k sousedům“! Naopak bude šťastný, že ti jeho blízcí lidé mohou růst v prostoru svobody, a bude plně respektovat blízkého člověka, kam ke zpovědi půjde. Svoboda! Jedná se přece o tak delikátní věc, jako je náš vztah k Bohu a nejjemnější vztahy k lidem. A právě proto, že se to děje ve velikém prostoru svobody, kterou zde církev jasně deklaruje, neblokujeme tím Boží působení a zároveň mohou naše vzájemné blízké vztahy prospívat, prohlubovat se.
A tak jsou zde lidé, kteří ke knězi, který se stal i jejich kamarádem, přítelem, právě z důvodu jejich přátelství půjdou ke svátosti smíření. A stejně tak jsou zde jiní lidé, kteří jakožto kamarádi, přátelé určitého kněze právě proto ke svátosti smíření k němu nepůjdou, ale zajdou k nějakému jinému dosažitelnému knězi. Je to zcela individuální, každý zde reaguje jinak. Proto problém, který popisujete, není žádným nesystémovým řešením, ale naopak. V situaci svátosti smíření nejsme v systému: „svátost – farnost – morální povinnost k místnímu zpovědníkovi“, ale v systému „svátost – Boží prostor – naprostá svoboda volby zpovědníka“. Takže jít k někomu jinému je naprosto systémové.
Člověk také může i během let to svoje cítění měnit. Opět ve svobodě, která je dána.