Odpověď:

Na začátku by bylo nejlepší otevřít katechismus, který se věnuje tématu hříchu v paragrafech 1846-1876 (www.katechismus.cz), nebo Kompendium Katechismu katolické církve, které nabízí krátký výtah v otázkách 391-400 (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4188).

K lidským dějinám patří bohužel i skutečnost hříchu. A jako je život rozmanitý, tak stejně i hříchy. Písmo uvádí různé seznamy hříchů (např. Gal 5,19-21), nikdy si však nedělá nárok na úplnost těchto seznamů. Katechismus nám napovídá, že hříchy lze rozdělovat podle jejich předmětu, jako se to dělá u každého lidského skutku, nebo podle ctností, jejichž jsou opakem, ať už přemírou nebo nedostatkem, anebo podle přikázání, proti nimž se staví. Lze je také rozdělit podle toho, zda se týkají Boha, bližního nebo nás samých; mohou se rozlišovat duchovní a tělesné hříchy, nebo také hříchy myšlením, slovem, skutkem a opomenutím.

Když se budeme snažit hodnotit hříchy podle závažnosti, dojdeme k známému rozlišení hříchů na těžké a lehké. Někdy se používá označení hříchy smrtelné a všední. Kořeny tohoto názvosloví můžeme vypozorovat již v Novém Zákoně.

„Uvidí-li kdo, že jeho bratr se dopustí hříchu, který nevede k smrti, ať se (za něho) modlí, a (Bůh) mu dá život – těm (totiž), kteří nehřeší k smrti; je i takový hřích, který vede až k smrti.“ 1 Jan 5,16

Těžkým hříchem je skutek, který má za předmět závažnou věc, je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem. Takový skutek nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života. Právě proto se mu říká též smrtelný. Těžké hříchy musíme vyznat ve svátosti smíření. Když v našem jednání chybí některá z tří podmínek (svobodně, vědomě, v závažné věci), jedná se o hřích lehký. Ten naše spojení s Bohem neruší, ale přesto oslabuje naši lásku k Bohu a brání nám v duchovním pokroku. Lehké hříchy nám Bůh odpouští při každém vzbuzení lítosti, zvláště při úkonu kajícnosti na začátku mše svaté. Ani lehké hříchy nesmíme podceňovat. Všední hříchy, které jsme ponechali bez lítosti, nás pak disponují ke spáchání smrtelného hříchu. Proto duchovní autoři vybízí, abychom při svátosti smíření vyznávali hříchy těžké i lehké.

A Bůh ve svém milosrdenství je ochoten nám odpustit každý, i sebehorší hřích. Jen my sami musíme o odpuštění stát. Možná známe výrok Písma, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, nedojde odpuštění na věky“ (Mk 3,29). Jak máme tento biblický text chápat? Na pomoc nám přichází encyklika papeže Jana Pavla II. Dominum et Vivificantem o Duchu Svatém v životě církve a světa. Podle této encykliky nezáleží „rouhání“ v urážení Ducha Svatého slovy. Záleží naopak v odmítnutí a nepřijetí spásy, kterou Bůh nabízí člověku prostřednictvím Ducha Svatého, v radikálním odmítnutí přijmout toto odpuštění, jehož je Duch Svatý vnitřním rozdavatelem a které předpokládá skutečné obrácení, jež Duch působí ve svědomí. Tedy ne „neodpuštění“, jako spíš „ne-pokání“. Nemůže být odpuštěno tomu, kdo nechce, aby mu bylo odpuštěno.

Ještě se zastavme u otázky časných trestů. Každý hřích má totiž dvojí následek. Vina je nám odpuštěna při svátosti smíření. Ale zlo, které jsme svým hříchem způsobili, zůstává. Časný trest chápeme jako prostředek k nápravě takto spáchaného zla uvnitř člověka i ve společnosti. Zkusím názorný příklad: Rozbil jsem sousedce květináč na okně. Hodná sousedka mi odpustila, ale květináč zůstal rozbitý. A já musím nést časný trest za rozbitý květináč.
My se musíme očistit od všech těchto časných trestů buď zde na zemi nebo po smrti v očistci. Církev nám nabízí spoustu prostředků, jak očištění dosáhnout. Jsou to skutky milosrdenství a lásky, modlitba i kající skutky.

Na úplný závěr bych chtěl vyslovit úplně malé přání, abychom méně rozjímali o hříchu. Spíše upřeme svůj zrak na Krista. On se nám podobal ve všem kromě hříchu, on je vzorem našeho života a cílem našeho snažení o svatost.