Odpověď:

Již od prvních křesťanských dob bývalo zvykem, že si věřící připomínali výroční den úmrtí světce, a to většinou mučedníka. Nemýlím-li se, je tento zvyk doložen již u sv. Polykarpa, mučedníka z poloviny 2. stol. Tento den se tak stal svátkem daného světce – dnem, kdy byl dotyčný světec zvláště vzýván a prošen o přímluvu; byl chápán jako „narozeniny pro věčný život“. Je pochopitelné, že jednotlivé světce ctili jako své patrony a slavili jejich výroční svátky zvláště ti, kteří nesli jejich jméno. A tak se stalo, že v daný den se slavil jednak svátek příslušného světce a jednak jeho žijících jmenovců. Podobně slavila svůj svátek např. města, která měla některého světce za patrona, řemeslnické cechy, řeholní společnosti apod.
Tento zvyk se přenesl i do občanského kalendáře; při jeho dalších reformách se projevila snaha zaručit každému křestnímu jménu, aby mělo „svůj den“ v kalendáři. Krom toho se některá jména světců v katolickém kalendáři opakovala (sv. Jan, sv. Tomáš…). Proto se dnes již některá jména občanského kalendáře neshodují s kalendářem katolickým, který také prošel reformou. Ovšem zvyk slavit jmeniny má skutečně katolické kořeny.