katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 23.7.2007
Otázka:
Hezký den,
před určitou dobou se mi dostal do rukou leták Svědků Jehovových. V nich je citována bible:
Ez 18,4
"Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší."
V letáku toto bylo prezentováno, jako důkaz smrtelnosti duše.
Chtěl bych vás poprosit o výklad tohoto citátu.
Děkuji
Odpověď:
Argumentace, kterou v této souvislosti užívají Svědkové Jehovovi pro dokazování smrtelnosti duše, vychází z chybného porozumění, jak semité chápali člověka. Starozákonní svět má monistický (celostní) pohled na člověka, to znamená, že rozlišuje jeho duchovou a tělesnou stránku, ale tyto nemohou být od sebe odděleny, patří k sobě. Starozákonní chápání označuje tedy duší celého člověka, oživovaného duchem života. Nechápali duši jako nějakou část člověka, přičemž druhou "částí" by bylo tělo. Ještě přesněji vzato duše označuje celého člověka, podobně i výraz tělo označuje sám o sobě také člověka celého. Duše je tedy podle SZ známkou života člověka, ale nikoli jejím zdrojem. Zde je rozdíl mezi řeckým a semitským (SZ) chápáním. V platonském pojetí splývá duše s duchem. Zatímco semita, člověk SZ, nepokládá za zdroj života duši, nýbrž Božího Ducha. Příkladem je ta známá věta o stvoření člověka: "Bůh mu vdechl v chřípí dech života "nešamah", a tak se člověk stal duší "nefeš" (Gen 2,7). A tak podle tohoto vidění je v každé živé bytosti "dech ducha života" (Gen 7,22), bez kterého bytost umírá: "Odejmeš jim dech, hynou a v prach se navracejí. Sesíláš svůj dech a jsou znovustvořeni" (Žl 104,29).

Můžeme se vrátit k tomu uvedenému textu z proroka Ezechiela. Na rozdíl od ducha, který je pravýn zdrojem života a který neumírá, ale navrací se k Hospodinu (Jb 34,14), duše (ale chápaná zásadně podle SZ měřítek!) umírá, protože můžeme prostě říci, že člověk jako živá bytost umírá: viz např. Nm 23,10; Ez 18,4 atd.

Ale aby to bylo ještě trošku dramatičtější, zdá se, že ta duše podle SZ neumírá zas tak docela, protože nacházíme ve SZ věddomí, že sestupuje do tzv. šeolu, kde živoří jako jakýsi stín, jako mrtvá bytost, daleko od země živých (Kaz 9, 5.10), od Boha, kterého už nemůže chválit, protože mrtví přebývají v mlčení (Žl 94,17; 115,17). Víra pak také uchovává jistotu, že Bůh může povolat duši i z těchto hlubin propasti svou všemohoucností (Žl 30,4; 49,16). Pozdější biblická literatura naznačuje další posun ve víře "jak je s člověkem po smrti", tedy jak je to s lidskou duší: Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne... (viz text Mdr 3,1-9).

Můžeme říci, že Svědci Jehovovi zde zjednodušují celou věc a přenášejí bez vysvětlení starozákonní kategorie o člověku do prostoru řecké filozofie. A protože byly v těchto různých kulturních světech chápány ty kategorie jinak, pochopitelně dojde ke zmatení pojmů.

A tak křesťanská zvěst se ve věci nesmrtelnosti duše opírá v Písmu právě o ony mladší biblické SZ texty (např.: Mdr 2,23; Mdr 3,1-9), přejímá židovskou antropologii a s tím spojenou naději na zmrtvýchvstání mrtvých, a zároveň vychází z mnohých výpovědí o nesmrtelnosti člověka v NZ (např. Lk 23,39-43). To vše je mocně podepřeno rozvinutou starověkou řeckou filozofii, a tak hovoříme o "duchové nesmrtelné duši". Takto to vyjadřuje i nový Katechismus katolické církve (KKC): "Lidská osoba, obdařená duchovou a nesmrtelnou duší, je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. Již od svého početí je určena pro věčnou blaženost."

Základní nauka o duši je vyjádřená v KKC ještě v dalších odstavcích:

360 Díky společnému původu tvoří lidský rod jedinou jednotu. Vždyť „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení“ /Sk 17,26): „Úchvatná je vize, která nám dává nazírat na lidský rod v jednotě jeho původu v Bohu; v jednotě jeho přirozenosti, složené stejně u všech z hmotného těla a duchové nesmrtelné duše; v jednotě jeho bezprostředního cíle a jeho poslání ve světě; v jednotě jeho životního prostředí, země, jejíž plody mohou všichni lidé podle přirozeného práva užívat k udržování a rozvíjení života; v jednotě jeho nadpřirozeného cíle, samého Boha, k němuž mají všichni směřovat; v jednotě prostředků k dosažení takového cíle; v jednotě jeho vykoupení, které pro všechny zjednal Kristus.“

361 „Tento zákon lidské solidarity a lásky“ nás ujišťuje, že při veškeré rozmanitosti osob, kultur a národů jsou všichni lidé opravdu bratři.

362 Lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Biblické vyprávění vyjadřuje tuto skutečnost symbolickou řečí, když říká, že „Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (Gn 2,7). Celý člověk je tedy Bohem chtěný.

363 Výraz duše označuje v Písmu svatém často lidský život nebo celou lidskou osobu. Označuje však také to, co je v člověku nejniternější, co má v něm největší cenu, to, v čem je člověk obzvláště Božím obrazem: „duše“ znamená duchový princip v člověku.

364 Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské tělo, právě proto, že je oživováno duchovou duší a že celá lidská osoba je určena stát se v Kristově těle chrámem Ducha svatého. „Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno.“

365 Jednota duše a těla je tak hluboká, že je třeba považovat duši za „formu“ těla; to znamená, že díky duchové duši je tělo, které je složené z hmoty, lidským a živým tělem; duch a hmota nejsou v člověku dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jednu jedinou přirozenost.

366 Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem - není tedy „zplozena“ rodiči - a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.

367 Někdy se rozlišuje duše od ducha. Tak svatý Pavel prosí: „Sám Bůh kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Sol 5,23). Církev učí, že takové rozlišení nezavádí v duši dvojakost (dualitu). „Duch“ znamená, že člověk je už od svého stvoření zaměřen ke svému nadpřirozenému cíli a že jeho duše je schopna být bez vlastní zásluhy pozdvižena ke spojení s Bohem.


Odpověď by si vyžadovala ještě rozsáhlejší vysvětlování souvislostí, ale nechci pokračovat (téměř) do nekonečna :-). Teologicky je téma dobře pojednáno např. v knize:
Wolfgang Beinert - Slovník katolické dogmatiky, vydala v roce 1994 Matice cyrilometodějská, viz heslo Nesmrtelnost.
Na otázku odpověděl: Mgr. Petr Nešpor
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


Katolická charismatická konference 2016
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest