Odpověď:

Hřích je vždycky něco, zač bychom se měli stydět. To snad jen děti před první svatou zpovědí obvykle mezi sebou soutěží, kdo z nich má více hříchů, delší seznam. I svatý Pavel odsuzuje jednání těch, kdo "se chlubí tím, zač by se měli stydět" (Flp 3,19).
Proto se nám mnohdy tak těžce přistupuje ke svátosti smíření. Velkou námahu jistě stojí podívat se poctivě a upřímně na svůj život, ale neméně obtížné je to temné z našeho života vyslovit nahlas v přítomnosti kněze. Neradi se svěřujeme se svými selháními.

Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý. (1 Jan 1,9)
Čím těžší je pro nás vzít za kliku zpovědní mistnosti, tím lehčeji by se nám mělo odcházet. Každá svátost smíření je pro nás přece setkáním s odpouštějícím Otcem!

Teď k praktické stránce. Přítomnost kněze při zpovědi je nezbytná. Když pro tentokrát vynecháme teologický smysl, můžeme připomenout jen ten čistě psychologický význam přítomnosti kněze. Pomůže nám rozlišit důležité od méně důležitého, zachrání nás na jedné straně před zlehčováním viny, na druhé straně může podat pomocnou ruku, když považujeme své hříchy za neodpustitelné a svazujeme tak Boha v jeho milosrdenství. Z úst kněze přece uslyšíme Ježíšova slova: Odpouštějí se Ti hříchy, jdi v pokoji. Navíc zpovědní tajemství zavazuje kněze k absolutní diskrétnosti. Naše vyznání by se nemělo nijak odrazit v jeho chování k nám v běžném mimozpovědním kontaktu.
Pokud je jedinou bariérou skutečnost, že zpovědník mne dobře zná a já bych ho svým vyznáním, aspoň podle svého mínění, "zklamal", můžu jít úplně klidně k jinému zpovědníkovi, který mě nezná.
"Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit, co nezná." (Sv. Jeroným)