Datum vložení: 12.1.2011
Obvykle se tak nestává nějakým halasným způsobem; tak jako k Eliášovi mluvil Bůh v tichém vánku (srv. 1 Král 19), promlouvá i k nám tiše, nenápadně a často v náznacích. Nečekejme mohutný hlas z nebes, doprovázený hlaholem trub a burácením zvonů. Ne že by se to stát nemohlo, ale nestává se to.
Častěji poznává člověk Boží vůli v náznacích, v symbolech, v nenápadných podnětech, nebo i ve slovech Písma, která slyšel už několikrát předtím, ale z ničeho nic jej nově osloví. Impulzem může být setkání s lidmi, kteří autenticky žijí své povolání – kněží, řeholníci, ale i manželé.
Co naopak nelze od kněžství očekávat?
Že vyřeší všechny naše dosavadní problémy. Těžko může být dobrým knězem člověk, který je přesvědčen, že by nebyl dobrým partnerem, manželem, otcem rodiny. Jakkoli je kněžství na křesťanském západě spojeno s celibátem, tedy životem bez manželství (o nemanželských vztazíh nemluvě), byla by velmi špatná volba (a spíše zkratové řešení) domnívat se, že ztroskotavší vztah s děvčetem je známkou kněžského či řeholního povolání. Celibát si nikdo nevolí (nebo přinejmenším nemá volit) z nešťastné lásky, nýbrž ze šťastné!
Těžko také někdo vyřeší otázku svého povolání zcela sám, byť se v podstatě jedná o věc mezi ním samým a Bohem. Ovšem nikdo není sám sobě dobrým soudcem, proto je nutné a žádoucí, aby se při svém hledání radil se zodpovědnými a spolehlivými lidmi, k nimž má blízko a kteří mají blízko k Bohu. Mohou to být rodiče, křestní či biřmovací kmotři, zpovědník či duchovní vůdce nebo jiný zkušený kněz… V důsledku je to nakonec církev, která v osobě biskupa rozhoduje, zda toho kterého muže přijme ke kněžství.
Nicméně nevěšmě hlavu, že je povolání příliš málo. Zesnulý kardinál Špidlík tvrdil, že povolání je dnes více nežkdy jindy; co vázne, je ochota lidí na ně odpovídat. Častým problémem je také tvrzení mnoha mladých lidí, že je Bůh k ničemu nevolá – nebo jim to nechce dát poznat. To je omyl; Bůh svou vůli poznat dá tomu, kdo o to stojí. Osobně jsem toho mínění, že každý mladý člověk by si měl přinejmenším položit zásadní otázku: Nechce náhodou po mně Pán Bůh, abych mu sloužil specifickým způsobem? A měl by se snažit tuto otázku uspokojivě vyřešit, ať už bude konečná odpověď jakákoliv. „Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani
studený, vyplivnu tě z úst.“ (Zj 3,15–16)
Řekněme tedy, že mladý muž dospěje k přesvědčení, že ho Bůh vybízí k tomu, aby se stal knězem. Co je k tomu zapotřebí?
Na prvním místě je to kvalitní duchovní život. Sotva byse dalo mluvit o kněžském povolání u člověka, který sám s církví nežije, nevídá kněze pravidelně u oltáře, nepřijímá z jeho rukou svátosti – a prakticky ani neví, k čemu kněz církvi je. A těžko najde své povolání člověk, který se nesetkává s Bohem v osobní modlitbě. Proto se předpokládá, že zájemce o kněžství je pokřtěný a biřmovaný praktikující katolický křesťan.
Dále je žádoucí určité vzdělání; podmínkou pro přijetí mezi uchazeče o kněžství je maturitní zkouška. (Ovšem přihlásit se mohou i studenti maturitního ročníku střední školy.)
Od budoucích kněží se také vyžaduje dobré zdraví tělesné i duševní. Proto ten, kdo se chce stát knězem, musí projít lékařským i psychologickým vyšetřením.
Jak to vypadá v praxi? Dotyčný mladý muž si vyžádá potvrzení o zdravotní způsobilosti u svého ošetřujícího lékaře, obstará si notářsky ověřenou kopii svého rodného listu a maturitního vysvědčení (výjimku tvoří, jak jsem psal, studenti maturitního ročníku). S těmito doklady navštíví svého faráře, který mu pomůže s vyplněním přihlášky; její součástí je i životopis. (Někde se vyžaduje i potvrzení o církevním sňatku rodičů, ovšem v praxi není nepřekonatelnou překážkou, není-li k dispozici.)
Farář k přihlášce doplní potvrzení o křtu a biřmování. Sám napíše své vyjádření na základě toho, jak dotyčného uchazeče zná, jak se zapojuje do života farnosti, a všechny materiály předá diecéznímu biskupovi. Uzávěrka těchto přihlášek obvykle bývá v březnu.
Záhy přijdeuchazeči o kněžství písemná pozvánka k přijímacímu pohovoru. Ten obvykle mívá dvě části – psychologické vyšetření a osobní rozhovor s biskupem a představenými semináře. Tyto přijímací pohovory se obvykle konají koncem dubna.
Je-li uchazeč přijat, čeká ho šest let studií a přípravy na kněžství. Nejprve stráví školní rok (tedy od září do června) v takzvaném Teologickém konviktu v Olomouci. Zde prožije rok intenzivní přípravy ke studiu na teologické fakultě; začíná studovat některé předměty (např. cizí jazyky), věnuje čas intenzivní modlitbě a sžívá se s prostředím a domácím řádem. V programu má krom výuky své místo ranní a večerní modlitba, denní účast na mši svaté, ale i vzájemné setkávání s ostatními zájemci o kněžství. Přibližně jednou za měsíc se vkonviktu konají tzv. rekolekce – víkendová duchovní cvičení s velkým prostorem věnovaným osobní modlitbě v tichu. Studentům konviktu je k dispozici spirituál – kněz otevřený rozhovorům a svátosti smíření.
Po týdenních exerciciích na přelomu ledna a února přichází čas přihlášek na teologickou fakultu. Konvikt je společný pro všechny diecéze Moravy a Slezska, v dalších letech se pak studenti rozcházejí; ti z Čech se hlásí ke studiu na Katolickou teologickou fakultu UK v Praze, moravští a slezští na Cyrilometodějskou teologickou fakultu UP v Olomouci. Tyto teologické fakulty jsou řádnými vysokými školami se vším všudy, proto je třeba projít standardními přijímacími zkouškami. Ty se konají v květnu-červnu.
Po prázdninách už uchazeči o kněžství nastupují ke studiu na teologickou fakultu, kde musí absolvovat pětileté magisterské studium teologie. Jsou ubytováni v kněžských seminářích – v Praze nebo v Olomouci. Také v kněžském semináři se intenzivně věnují duchovní formaci modlitbou, společným slavením a rozhovory s představenými a spirituály. Denní řád je velmi podobný životu v konviktu, jen studia je o dost více. Studentům semináře se říká bohoslovci.
V průběhu studia také čekají uchazeče nejrůznější prázdninové praxe, standardně čtrnáctidenní – práce na biskupství, s mládeží (např. při vedení táborů, na setkáních mládeže apod.), ve zdravotní a sociální sféře (hospice, stacionáře, nemocnice aj.) nebo ve farnosti.
Náplň studia se může v drobných detailech lišit, každá fakulta (resp. každá univerzita) vypracovává svůj vlastní vzdělávací program. Všeobecně lze říci, že první dva ročníky studia se zaměřují zvláště na jazyky (latina, biblická řečtina, hebrejština), filosofii a historii, v dalších letech se v centru pozornosti ocitají teologické disciplíny v užším slova smyslu.
Po pěti letech studia musí každý bohoslovec obhájit svou diplomovou práci a složit státní závěrečnou zkoušku, která mu vynese magisterský titul. (Např. na olomoucké teologické fakultě sestávají státnice z dogmatické teologie, morální teologie a biblických věd.) Pakliže stále trvá jeho odhodlání stát se knězem, předloží svému biskupovi vlastnoručně sepsanou žádost o svěcení.
Obvykle tomu bývá tak, že po ukončení studií na teologické fakultě – nejčastěji na přelomu června a července – je absolvent teologické fakulty vysvěcen na jáhna; přijímá tedy nejnižší stupeň svátostného svěcení. Předtím složí slib úcty a poslušnosti svému biskupovi, zaváže se k celibátu a k pravidelné modlitbě breviáře. Jako jáhen působí v některé farnosti své diecéze či jiné instituci, obvykle jeden rok. Poté – pokud stále chce být knězem a předloží svému biskupovi žádost – přijme kněžské svěcení. Tak se stane navěky a neodvolatelně knězem.
Zdá se to jako hodně dlouhá a složitá cesta, že? Těm, kdo stojí na jejím konci, připadá, že utekla jako voda…
Několik užitečných informací lze najít také na těchto internetových stránkách:
základní informace o svátostném kněžství
stránky Sdružení pro pastoraci povolání
Teologický konvikt
Arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci
Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Arcibiskupský kněžský seminář v Praze
Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy
dekret II. vatikánského koncilu ovýchově ke kněžství »Optatam totius«
Otázka:
Mám kamaráda, je věřící a přemýšlí o kněžském povolání, ale moc o tom neví. Tak se chci zeptat, co to obnáší, jak dlouho a co se studuje.Odpověď:
Na začátku je vždycky hledání Boží vůle; povolání ke kněžství si člověk sám nevymyslí, impulz musí přijít z Boží strany. Je to na prvním místě Bůh, který člověka vybízí k tomu, aby se stal knězem.Obvykle se tak nestává nějakým halasným způsobem; tak jako k Eliášovi mluvil Bůh v tichém vánku (srv. 1 Král 19), promlouvá i k nám tiše, nenápadně a často v náznacích. Nečekejme mohutný hlas z nebes, doprovázený hlaholem trub a burácením zvonů. Ne že by se to stát nemohlo, ale nestává se to.
Častěji poznává člověk Boží vůli v náznacích, v symbolech, v nenápadných podnětech, nebo i ve slovech Písma, která slyšel už několikrát předtím, ale z ničeho nic jej nově osloví. Impulzem může být setkání s lidmi, kteří autenticky žijí své povolání – kněží, řeholníci, ale i manželé.
Co naopak nelze od kněžství očekávat?
Že vyřeší všechny naše dosavadní problémy. Těžko může být dobrým knězem člověk, který je přesvědčen, že by nebyl dobrým partnerem, manželem, otcem rodiny. Jakkoli je kněžství na křesťanském západě spojeno s celibátem, tedy životem bez manželství (o nemanželských vztazíh nemluvě), byla by velmi špatná volba (a spíše zkratové řešení) domnívat se, že ztroskotavší vztah s děvčetem je známkou kněžského či řeholního povolání. Celibát si nikdo nevolí (nebo přinejmenším nemá volit) z nešťastné lásky, nýbrž ze šťastné!
Těžko také někdo vyřeší otázku svého povolání zcela sám, byť se v podstatě jedná o věc mezi ním samým a Bohem. Ovšem nikdo není sám sobě dobrým soudcem, proto je nutné a žádoucí, aby se při svém hledání radil se zodpovědnými a spolehlivými lidmi, k nimž má blízko a kteří mají blízko k Bohu. Mohou to být rodiče, křestní či biřmovací kmotři, zpovědník či duchovní vůdce nebo jiný zkušený kněz… V důsledku je to nakonec církev, která v osobě biskupa rozhoduje, zda toho kterého muže přijme ke kněžství.
Nicméně nevěšmě hlavu, že je povolání příliš málo. Zesnulý kardinál Špidlík tvrdil, že povolání je dnes více nežkdy jindy; co vázne, je ochota lidí na ně odpovídat. Častým problémem je také tvrzení mnoha mladých lidí, že je Bůh k ničemu nevolá – nebo jim to nechce dát poznat. To je omyl; Bůh svou vůli poznat dá tomu, kdo o to stojí. Osobně jsem toho mínění, že každý mladý člověk by si měl přinejmenším položit zásadní otázku: Nechce náhodou po mně Pán Bůh, abych mu sloužil specifickým způsobem? A měl by se snažit tuto otázku uspokojivě vyřešit, ať už bude konečná odpověď jakákoliv. „Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani
studený, vyplivnu tě z úst.“ (Zj 3,15–16)
Řekněme tedy, že mladý muž dospěje k přesvědčení, že ho Bůh vybízí k tomu, aby se stal knězem. Co je k tomu zapotřebí?
Na prvním místě je to kvalitní duchovní život. Sotva byse dalo mluvit o kněžském povolání u člověka, který sám s církví nežije, nevídá kněze pravidelně u oltáře, nepřijímá z jeho rukou svátosti – a prakticky ani neví, k čemu kněz církvi je. A těžko najde své povolání člověk, který se nesetkává s Bohem v osobní modlitbě. Proto se předpokládá, že zájemce o kněžství je pokřtěný a biřmovaný praktikující katolický křesťan.
Dále je žádoucí určité vzdělání; podmínkou pro přijetí mezi uchazeče o kněžství je maturitní zkouška. (Ovšem přihlásit se mohou i studenti maturitního ročníku střední školy.)
Od budoucích kněží se také vyžaduje dobré zdraví tělesné i duševní. Proto ten, kdo se chce stát knězem, musí projít lékařským i psychologickým vyšetřením.
Jak to vypadá v praxi? Dotyčný mladý muž si vyžádá potvrzení o zdravotní způsobilosti u svého ošetřujícího lékaře, obstará si notářsky ověřenou kopii svého rodného listu a maturitního vysvědčení (výjimku tvoří, jak jsem psal, studenti maturitního ročníku). S těmito doklady navštíví svého faráře, který mu pomůže s vyplněním přihlášky; její součástí je i životopis. (Někde se vyžaduje i potvrzení o církevním sňatku rodičů, ovšem v praxi není nepřekonatelnou překážkou, není-li k dispozici.)
Farář k přihlášce doplní potvrzení o křtu a biřmování. Sám napíše své vyjádření na základě toho, jak dotyčného uchazeče zná, jak se zapojuje do života farnosti, a všechny materiály předá diecéznímu biskupovi. Uzávěrka těchto přihlášek obvykle bývá v březnu.
Záhy přijdeuchazeči o kněžství písemná pozvánka k přijímacímu pohovoru. Ten obvykle mívá dvě části – psychologické vyšetření a osobní rozhovor s biskupem a představenými semináře. Tyto přijímací pohovory se obvykle konají koncem dubna.
Je-li uchazeč přijat, čeká ho šest let studií a přípravy na kněžství. Nejprve stráví školní rok (tedy od září do června) v takzvaném Teologickém konviktu v Olomouci. Zde prožije rok intenzivní přípravy ke studiu na teologické fakultě; začíná studovat některé předměty (např. cizí jazyky), věnuje čas intenzivní modlitbě a sžívá se s prostředím a domácím řádem. V programu má krom výuky své místo ranní a večerní modlitba, denní účast na mši svaté, ale i vzájemné setkávání s ostatními zájemci o kněžství. Přibližně jednou za měsíc se vkonviktu konají tzv. rekolekce – víkendová duchovní cvičení s velkým prostorem věnovaným osobní modlitbě v tichu. Studentům konviktu je k dispozici spirituál – kněz otevřený rozhovorům a svátosti smíření.
Po týdenních exerciciích na přelomu ledna a února přichází čas přihlášek na teologickou fakultu. Konvikt je společný pro všechny diecéze Moravy a Slezska, v dalších letech se pak studenti rozcházejí; ti z Čech se hlásí ke studiu na Katolickou teologickou fakultu UK v Praze, moravští a slezští na Cyrilometodějskou teologickou fakultu UP v Olomouci. Tyto teologické fakulty jsou řádnými vysokými školami se vším všudy, proto je třeba projít standardními přijímacími zkouškami. Ty se konají v květnu-červnu.
Po prázdninách už uchazeči o kněžství nastupují ke studiu na teologickou fakultu, kde musí absolvovat pětileté magisterské studium teologie. Jsou ubytováni v kněžských seminářích – v Praze nebo v Olomouci. Také v kněžském semináři se intenzivně věnují duchovní formaci modlitbou, společným slavením a rozhovory s představenými a spirituály. Denní řád je velmi podobný životu v konviktu, jen studia je o dost více. Studentům semináře se říká bohoslovci.
V průběhu studia také čekají uchazeče nejrůznější prázdninové praxe, standardně čtrnáctidenní – práce na biskupství, s mládeží (např. při vedení táborů, na setkáních mládeže apod.), ve zdravotní a sociální sféře (hospice, stacionáře, nemocnice aj.) nebo ve farnosti.
Náplň studia se může v drobných detailech lišit, každá fakulta (resp. každá univerzita) vypracovává svůj vlastní vzdělávací program. Všeobecně lze říci, že první dva ročníky studia se zaměřují zvláště na jazyky (latina, biblická řečtina, hebrejština), filosofii a historii, v dalších letech se v centru pozornosti ocitají teologické disciplíny v užším slova smyslu.
Po pěti letech studia musí každý bohoslovec obhájit svou diplomovou práci a složit státní závěrečnou zkoušku, která mu vynese magisterský titul. (Např. na olomoucké teologické fakultě sestávají státnice z dogmatické teologie, morální teologie a biblických věd.) Pakliže stále trvá jeho odhodlání stát se knězem, předloží svému biskupovi vlastnoručně sepsanou žádost o svěcení.
Obvykle tomu bývá tak, že po ukončení studií na teologické fakultě – nejčastěji na přelomu června a července – je absolvent teologické fakulty vysvěcen na jáhna; přijímá tedy nejnižší stupeň svátostného svěcení. Předtím složí slib úcty a poslušnosti svému biskupovi, zaváže se k celibátu a k pravidelné modlitbě breviáře. Jako jáhen působí v některé farnosti své diecéze či jiné instituci, obvykle jeden rok. Poté – pokud stále chce být knězem a předloží svému biskupovi žádost – přijme kněžské svěcení. Tak se stane navěky a neodvolatelně knězem.
Zdá se to jako hodně dlouhá a složitá cesta, že? Těm, kdo stojí na jejím konci, připadá, že utekla jako voda…
Několik užitečných informací lze najít také na těchto internetových stránkách:
základní informace o svátostném kněžství
stránky Sdružení pro pastoraci povolání
Teologický konvikt
Arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci
Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Arcibiskupský kněžský seminář v Praze
Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy
dekret II. vatikánského koncilu ovýchově ke kněžství »Optatam totius«
Na otázku odpověděl:
Zdeněk Drštka
