katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 7.3.2002
Otázka:
Nevím, jak katolíci přišli na to, že je Bůh spravedlivý?!

Tak já celý život žiji v postech, kajících skutcích a odříkání, a jiní si dopřávají, žijí v požitcích, smyslnosti a prostopášnostech, v nevěrách, pohodlí a v zajištěnosti, a pak máme mít stejný úděl? A to je ta spravedlnost? Jen na smrtelné posteli řeknou: Bože, sorry! a mají to dobré? S tím nemohu souhlasit!!!

A že mám pravdu, mohu doložit: Lukáš 15,4-10:  "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání."

Takže nad tím rošťákem, který se má celý život dobře, bude Pán plesat, a ti dobrodušní trotlové budou stát pokorně v hloučku někde na okraji jako celý život a němě přihlížet. Tohle katolíci fakt hlásají?
Odpověď:
Je to záhada, že? :-) Ale přesto si myslím, že to tak nepochopitelné není. Bůh je láska, milosrdenství a spravedlnost. Toto je fakt, alespoň to říká Boží zjevení. Dokonce je nejvýš laskavý, nejvýše milosrdný a nejvýše spravedlivý. Tyto vlastnosti jsou u něho přítomny v plnosti a zároveň. Což je pro naši představivost docela nepředstavitelné. V našem lidském pohledu jakoby se milosrdenství a spravedlnost vylučovaly. Buď jsme milosrdní, pak odpouštíme, nebo jsme spravedliví, pak každý "dostane", jak zaslouží. Nějak nám nejde do hlavy, že v Božím plánu je spasit každého člověka bez rozdílu, že miluje každého stejně. (Ó, jak bychom někdy chtěli být těmi "více milovanými", abychom si zvedli sebevědomi :-)).
Krásný exemplární příklad je v podobenství o marnotratném synu Lk 15,11-32. Skoro máme chuť se zastat staršího syna, který se celý život dřel a smetanu oslav slízne ten polepšený darebák. Ach jo, jaká nespravedlnost...
Jenže, podívejme se na to ne očima služebníka a otroka, ale otcovýma očima. On bezmezně miluje oba dva syny, oběma vychází vstříc, jak tomu "ztracenému" v cizí zemi, tak tomu "ztracenému" v otcovském domě. Ano i starší syn se totiž ve skutečnosti ztratil. Všiměte si, že se doma cítí ne jako syn, ale jako služebník: "Tolik let ti sloužím..." Neřekne: "Tolik let mohu žít s tebou..." Kdosi toto podobenství nazval "podobenstvím o dvou ztracených synech". A je to výstižné. Tak, jako v případě mladšího syna otec nesouhlasí s tím, že by měl být "jen" služebníkem, tak i na výčitku staršího syna reaguje něžnými slovy: "Dítě, vždyť ty jsi pořád se mnou a vše, co je mé, je i tvé..." Otec nechce služebníky, chce syny. Služebník je totiž pouze "zaměstnán" a plní dané rozkazy. Od syna se čeká více: že se jednou stane otcem, to znamená, že si osvojí otcovy vlastnosti. Čili, kdyby byl starší syn skutečně doma, kdyby byl skutečným synem, pak by se jako otec radoval z návratu svého bratra. Ale protože se od otce vnitřně velmi vzdálil a považoval se za služebníka, vidí jen "mzdu" - a tady mu někdo (jakýsi nezdárný otcův syn) přebral "prémie".
Jestliže toto podobenství aplikujeme na Vámi popisovanou situaci, tak se - ať chceme či ne - musíme nalézt právě ve starším synu. My plníme příkazy, my žijeme podle Otcovy vůle, ale... nežijeme s ním, neztotožňujeme se s jeho myšlením. Jsme mu vnitřně odcizení. V Vašem biblickém citátu stojí: "...právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují..." Z obrácení se bude radovat "nebe", ne jen Bůh sám, ale spolu s těmi, kteří ho skutečně následují. Pokud bychom pociťovali vůči "navráceným marnotratným synům" závist a zášť, následujeme Boha skutečně (jsme nebešťané), nebo si jen o sobě pokrytecky myslíme, že jsme dokonali...? Nečeká se ještě i na naše obrácení a návrat?

K tomuto tématu bych vřele doporučil knihu: Henri J. M. Nouwen, Návrat ztraceného syna, Paulínky 2001.
Na otázku odpověděl: P. Mgr. Petr Šikula
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


www.fulloflife.cz
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest