Odpověď:

K první části otázky. Dá se to formulovat poměrně snadno: Musíme si uvědomit a zároveň docenit dary, které každéu člověku Bůh dal. To je základ pro naše "sebevědomí". Jestliže jsme dostali určité schopnosti, máme povinnost je dál rozvíjet k dobru všech (viz podobenství o svěřených hřivnách Mt 25,14-30). Pokora se zakládá na vědomí, že naše dary a schopnosti pocházejí od Boha a jestliže jsme je dokázali rozvinout k dokonalosti, pak i to je Boží dar. Nemáme tedy proč se vyvyšovat nad ostatní. Nejsme totiž jediní. :-)) Naštěstí má Bůh dost prostředků k tomu, aby nás občas "shodil ze sedla" a tak v nás posilovat postoj pokory. I naše neúspěchy mají tedy blahodárný vliv na naši osobnost. Pozor: pokora není postoj pohrdání sebou, ale vyvyšování Boha, který dává mnoho dobrého!!!

K druhé části otázky. Domnívám se, že člověk skutečně může a má od Boha hodně očekávat. Mnoho darů proseb není vyslyšeno jednoduše proto, že člověk nevěří, že by jej od Boha mohl dostat. Samozřejmě musíme brát v úvahu Boží svobodu (Bůh není džin z lampy :-)), proto může odpovědět jinak, než čekáme, klidně nám může říct na naši prosbu NE! On totiž narozdíl od nás ví, co je pro nás to skutečně nejlepší.
Pokud prosíme o dobrou věc, pak se nemusíme bát, že bychom nebyli vyslyšeni. Ovšem prosme podobně jako Ježíš: "Prosím tě, Bože, o..., ale tvá vůle ať se stane." Můžeme si také svá přání trochu "ověřit" otázkou: prosil by Ježíš svého Otce o totéž? Dokázal bych se stejným přáním za Ježíšem přijít a otevřeně jej o to požádat, jako jeho současníci před 2000 lety?... Už tyto samotné otázky nastavují pravdivé zrcadlo našim touhám a prosbám. Ono, přiznejme si to, ne všechny naše lidské touhy sledují Boží cestu. Pak je potřeba vytrvalosti v prosbách a... (ale to už bych se opakoval, zbytek si přečtete zde.)