katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 11.9.2002
Otázka:
Zajímalo by mě, jestli má katolická církev právo rozhodovat o tom, co je těžký hřích a co není. Nedávno mi totiž moje matka vyprávěla, že za dob jejího mládí se např. v postní době nesmělo chodit na zábavy - byl to prý těžký hřích a když někdo v postní době na zábavu šel, musel se z toho jako z těžkého hříchu vyzpovídat (to se týkalo i mé matky). A takových věcí bylo prý více. V současné době jsem slyšela, že v postní době sice není vhodné na zábavy chodit, ale neslyšela jsem nic o tom, že by to byl těžký hřích. Jestli je to tak jak říkám, jak to, že před několika lety to hřích byl a teď už není? Vůbec to nechápu, protože Bůh je dnes přece pořád stejný jako před tisíci lety. A jestli to hřích nebyl, jakým právem katolická církev tvrdila, že to hřích je?. Stejně tak se zamýšlím na tímto: Až do 12. stol. se směli kněží ženit a zakládat rodiny, pak katolická církev ustanovila celibát. Jak to, že by teď bylo Božích očích velkým hříchem, kdyby se některý kněz z římskokatolické církve oženil, a předtím to žádný hřích nebyl. Zdá se mi to všechno jako začarovaný kruh. Jak to, že by se teď Bůh mohl dívat na určitou věc jako na hřích, když před několika lety se na to jako na hřích nedíval? Prosím o vysvětlení.
Odpověď:
To je zajímavá otázka a zjednodušeně by se na ni dalo odpovědět: "Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi... (Mt 18,18).
Klíčem k hlubšímu pochopení by mohla být věta Matoušova evangelia A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám udělat, abych získal věčný život?" (Mt 19,16). Otázka tohoto mladíka byla formulována pozitivně: "Co mám dělat...?" nikoli negativně "Co nemám/nesmím dělat...?" A je nutné říci, že dříve se pozornost kazuistické morálky obrazela spíše k tomu, co není v souladu z křesťanským životem, čili stanovovala hranice, kde už je dané jednání hříšné. Dá se to přirovnat k mantinelům nebo ke svodidlům kolem silnice. Jsou úseky cesty zcela bezpečné a stačí, aby se řidiči řídili podle patníků. Pak jsou ale úseky nebezpečné, kdy pouhé značení patníky nestačí a pro bezpečnost provozu je cesta ohraničena svodidly. Jejich překročení je už velmi nebezpečné a samotná jejich přítomnost řidiče varovat, že se jedná o rizikové místo. Zároveň zabraňují tomu, aby se třeba octl mimo silnici s mnohem vážnějšími následky. V morálce to znamená následující: pokud církev "staví svodidla" v podobě označení určitého skutku za hříšný nebo dokonce těžce hříšný, pak chce říci: "Pozor! Překročením tohoto mezníku vystavuješ smrtelnému nebezpečí svůj věčný život!"
A proč se klasifikace hříchů v dějinách mění? I to souvisí s vývojem náboženského poznání. Když znovu použiji příklad s řízením auta: vzpomeňte si na svou první jízdu. Člověk má plné ruce práce s tím, aby auto udržel v určeném prostoru (na silnici, mezi značkami). Jak je člověk fixován na okraje. Ale s rostoucí zkušeností krajnice postupně přestává fixovat pozornost ridiče a přesunuje se spíše do jeho periferního vidění: víme o ní, ale před očima máme spíše cíl než okraje. Řidičské umění nespočívá v tom jezdit těsně vedle svodidel nebo se o ně dokonce odírat, dobrý řidič volí ideální stopu, která se svodidly vůbec nepřijde do kontaktu. Čím větší řidičská zkušenost, tím také menší potřeba svodidel...
Můžeme říci, že současná morální teologie se snaží spíše předložit před člověka cíl či ideál, který bychom měli sledovat. To znamená: uvědomit si hodnotu stvoření a poslání člověka jako Božího dítěte a tento ideál naplňovat. Varování v podobě označení určité aktivity za těžký hřích se dnes omezuje spíše na zásadní otázky - tedy nebezpečná místa či "oblast častých nehod" na duchovní cestě. To ale neznamená, že by člověk mohl dělat vše, co není označeno za těžký hřích. Daleko víc je kladen důraz na osobní odpovědnost člověka před Bohem, protože opravdu ne všechno je dobré a následováníhodné.
K otázce celibátu. Určitě vám neuteklo téma Katolického týdeníku 36/2002 o celibátu. Stojí to za přečtení. Také doporučuji knihy: G. Denzler, Dějiny celibátu, CDK 2000 a J. Augustyn, Celibát, Karmel. nakl. 2000. Není hřích, pokud se kněz ožení - tedy platně ožení. Může totiž ve výjimečných případech dostat od papeže dispenz od celibátu. Hříchem je, pokud by žil v konkubinátu vzhledem k tomu, že neuzavřel církevně platné manželství. Podle současné církevní legislativy je přijetí svěcení nebo řeholní slib překážkou k platnému uzavření manželství. Tuto překážku odstraní výše zmíněná papežská dispenz.
Dle mého názoru by o celibátu kněží měli diskutovat pouze ti, kterých se to osobně týká - tedy kněží sami. Nevidím důvod, proč by se touto otázkou měl zabývat někdo, kdo není povolání ke kněžství nemá. Já osobně bych ho určitě nerušil...
A propos. Nepíše někde sv. Pavel: "Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit..."? (1Kor 7,26nn) ;-))
Na otázku odpověděl: P. Mgr. Petr Šikula
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


www.fulloflife.cz
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest