Odpověď:

Otázka trestu smrti je jedním z delikátních problémů, které se řeší v trestním právu. Není pochyb, že společnost (stát) má právo trestat ty, kteří se provinili, ať proti společnosti jako takové nebo proti jejím jednotlivým členům. Otázka je, zda může stát vynést trest smrti.
SZ byl v této oblasti jednoznačný: přikázání "Nezabiješ!" nezapovídá usmrcení ve válce či trest smrti za určité přečiny (kniha Levitikus). Striktně se však zapovídá "krevní msta". Starozákonní 5. přikázání bylo v židovství chápáné spíše jako zákaz svévolného usmrcení bezbranného protivníka.
NZ nám v oblasti práva státu trestat smrtí moc konkrétního nepřinese. Ježíš vždy upřednostňoval lásku a milosrdenství nad "neoblomnou" literou zákona. Ovšem nikdy se nevyjádřil, zda má stát právo udělit trest smrti. Verše Jan 19,10-11 můžeme ale chápat tak, že panovník má od Boha danou moc na člověkem a jeho životem. Sv. Pavel v Řím 13 předpokládá, že stát toto právo trestu má.
Z toho vycházela i další křesťanská tradice a respektuje právo státu trestat těžké zločiny smrtí. Nicméně postoj samotných pastýřů církve nahrává spíše proti trestu samotnému, nebo zde alespoň najdeme snahu na přímluvu církve tento trest zmírnit. Např. papež Mikuláš I. se ve svém listu neskrývá s radostí nad tím, že Bulhaři nevčlenili do svého zákonodárství útrpné právo a trest smrti. Jiní velcí učitelé, včetně Tomáše Akvinského, trest připouštějí.
Jiné chápání přinesla až osvícenská společnost. Patrný vliv myšlenek humanizmu, které vyzdvihují jedinečnost života člověka, a zkušenost zneužití a justičních omylů vyústily ve 20. století k rozvíření nové debaty. V mnoha státech byl trest smrti zrušen. Tím ovšem debata uzavřena nebyla a stále se o tomto trestu diskutuje.
Pro udělování trestů ze strany státu existuje několik důvodů. Podíváme se na ně z pohledu trestu smrti:

1) Trest jako náhrada způsobené škody - Podle spravedlnosti ten, kdo způsobí škodu, je povinen ji nahradit. Jak těžká újma byla způsobena, tak adekvátní satisfakce se má požadovat. Lidé se domnívali, že za velmi těžký zločin je přiměřeným trestem smrt pachatele. Ovšem toto přesvědčení naráží na výhrady: jestliže je zločincem nazván ten, kdo zničil život jiného člověka, nepřejímá stát v roli trestajícího tytéž praktiky jako zločinec tím, že manipuluje jeho životem? Jak také určit, za které zločiny se má udělit trest smrti a za které ne? Kde je dělící čára?

2) Trest jako prostředek k napravení zločince - V případě trestu smrti se dá těžko s tímto argumentem operovat. Usmrcení provinilce není jeho napravením, ale definitivním odstraněním, aniž by měl možnost třeba hypoteticky v budoucnosti své jednání a smýšlení změnit. Na druhou stranu je ale možné namítnout, že reálná hrozba a vědomí blízké smrti může uvést delikventa do krize existence, ve které zcela přeskládá životní hodnoty (viz Jacques Fesch Za pět hodin uvidím Ježíše. (Deník z vězení), ZVON 1997).

3) Trest jako odstrašující příklad - Konání "veřejné popravy" nebylo krutou podívanou, ale především se se spoléhalo na to, že vidina přísného a krutého trestu odradí potencionální pachatele. Dnes se kriminologové shodují na tom, že možnost trestu smrti neodradí pachatele víc než třeba vidina doživotního vězení. Alespoň to dokládají statistiky zločinnosti ve státech, kde byl trest smrti zrušen, a ve státech, kde je dosud zakotven v právním řádu. Samotná existence možnosti trestu smrti, jestliže je udílen jen ve výjimečných případech, skutečně nikoho neodradí, tím spíše, že je proveden víceméně ve skrytu bez účasti veřejnosti a v tisku se objeví jen zpráva o provedení. Naopak je znatelný odstrašující účinek v zemích, kde je dosud poměrně hojně užíván. Např. v Číně v důsledku 5000 poprav za dobu 5 měsíců poklesla v následujících měsících kriminalita o 42%. Veřejnost byla o exekucích informována zveřejněním fotodokumentace popravy. Takže o reálné hrozbě tohoto trestu nebylo pochyb (fakta z r. 1983). Je proto zřejmé, že jedna poprava za několik let není dostačujícím odstrašujícím příkladem, nehledě na to, že zločinec většinou nekalkuluje s mírou pravděpodobného trestu, ale dělá vše proto, aby chycen a usvědčen nebyl.

4) Trest jako ochrana společnosti - Je bezpochyby, že společnost se musí bránit proti jedincům, který vážně ohrožují své spoluobčany. Nejlpší by byla úplná izolace takových nebezpečných individuí, zvláště recidivistů. V ideálním případě by se jednalo o doživotní vězení, ze kterého by nebylo východu. Ne vždy je však společnost schopná toto zajistit. Proto je častým argumentem pro trest smrti právě ochrana ostatních.

Zřejmě i v důsledku aktuální zkušenosti si argumenty "pro" a "proti" najdou své příznivce a odpůrce. Jako vodítko pro mravní posouzení může být i vyjádření magisteria, a to konkrétně v Katechizmu katolické církve.
V této otázce je vidět i patrný posun mezi prvním vydáním (Editio tipica 1994, u nás v nakl. ZVON 1995) a druhým revidovaným a doplněným vydáním (Editio tipica 1997, u nás Karmelitánské nakl. 2000). Zatímco první vydání uvádí tradiční učení, že v případě krajní nutnosti je přípustné uložit trest smrti (2266), druhé vydání už pochybuje, zda vůbec k takové krajní nutnosti může dojít; společnost má totiž v současné době dostatek prostředků, aby nemusela k tomuto kroku přistoupit (2267).