katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice
Datum vložení: 25.6.2002
Otázka:
Přemýšlím nad otázkou vyslyšení proseb. V Mt je psáno: "tlučte a bude vám dáno, proste a dostanete" a další např: když se 2 nebo 3 shodnou na něčem, Bůh jim to dá... aj. Pak ale čtu, jak Ježíš prosí v Getsemanech - je-li možné ať mě mine tento kalich a následně na kříži volá "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Připadá mi to, jako paradox - na jednu stranu je v evangeliu neustále opakováno, abychom prosili, že dostaneme, ale ve skutečnosti ať prosíme, jak chceme, tak platí "ne jak já chci, ale jak ty chceš", takže pokud není Boží vůle, aby se něco stalo, tak se to nestane, i kdybychom se uprosili. Má tedy nějaký význam prosit o něco? A dál se chci zeptat, jak chápete větu "Bože můj, proč jsi mě opustil?" - je k ní nějaký výklad? Když jsem před nedávnem dostala pěknou ránu od Boha (prosila jsem, aby se něco neuskutečnilo, pokud mi to ublíží, ale stalo se), nedokázala jsem nic jiného, než se ptát Boha "Proč?", vzhledem k tomu, že byly zrovna velikonoce, hodně jsem soucítila s větou "Bože můj proč jsi mě opustil?" Chápala jsem to ale pouze jako otázku "Proč se to stalo, když já Tě tolik miluji - a nic se na tom nezmění, i když jsi mi takhle ublížil?". Někdy fakt nechápu, proč mi Bůh neustále ubližuje, když ví, že se nic na mém vztahu k němu nezmění.
Odpověď:
Prosebná modlitba má svůj smysl, jen si ji nesmíme plést a s automatem na jízdenky. Ježíš nám dává vzor prosebné modlitby: Otče náš. Stojí tam "Buď vůle tvá...", ovšem právě tato slova často v duchu zaměňujeme za "Buď vůle má...". My se bohužel nemodlíme o to, abychom přijali Boží program, ale aby Bůh upravil svůj projekt podle našich přání. A v tom je zakopán pes. Pravidla prosebné modlitby jsem uváděl už u otázky 371 (znovu bych upozornil na uvedenou knihu A. de Mella Spojení s Bohem). Právě u prosebné modlitby se ukazuje rozdíl mezi pohanským "kultěním" a křesťanskou modlitbou. Smyslem pohanského kultu bylo donutit božstvo, aby splnilo to či ono přání. Proto se vedl jakýsi sakrální obchod: "já ti něco dám či slíbím a ty mi splníš to či ono..." Božstvo je v tomto pohledu nástrojem k lidskému sebeuskutečnění. Křesťanská modlitba nás ale vede k diametrálně rozdílnému postoji. Začíná uvědoměním si Boží velikosti a všemohoucnosti, zároveň i otcovského vztahu k nám. Čili člověk se zaměřuje na oslavu Boha. Vědomí Boží všemohoucnosti a lásky k nám nás vede k utvrzení, že Bůh nechce naše neštěstí, ale naši blaženost. Toto je východisko pro naše prosby. Jesliže vím o tomto Božím postoji vůči nám, pak stačí, když prosím, aby se jeho vůle na celém stvoření co nejdříve uskutečnila. To, co je pro člověka a jeho věčnost zásadní, pak jednotlivě vyjadřují další prosby: životní zajištění, odpuštění hříchů, posila v pokušení a ochrana před zlem či Zlým. Tolik parafráze modlitby Otčenáš.
Kámen úrazu spočívá právě ve sjednocení Boží a lidské vůle. Řečeno velmi primitivně: jak Bůh, tak člověk mají své vize, jak blaženosti dojít. A asi není třeba nijak zvlášť připomínat, že se mohou lišit (nakonec často se v názorech rozcházejí lidé - viz naše politická scéna - natož pak člověk a Bůh). Proto se klidně může stát, že věc nebo událost, které člověk pokládá za nezbytné k blaženosti, vidí Bůh naopak jako její překážku. A opačně: to co člověk pokládá za věc neužitečnou ba škodlivou, protože je tím třeba o něco ochuzen, pokládá Bůh za nezbytnost. A nyní přichází otázka, komu věřím víc, zda-li svému pohledu, nebo tomu Božímu. Já osobně bych na své vlastní vize tak moc nespoléhal. My lidé býváme hodně krátkozrací. Chováme se často jako malé děti, jejichž největším přáním je, aby nebyla škola a byly pořád jen prázdniny. Kdyby se jim to splnilo, tak je naše společnost tvořena možná relativně bezstarostnými, ale hloupými ignoranty. Je otázka, zda by taková společnost přežila aspoň generaci. Představte si, co by se asi stalo, kdyby nám Bůh splnil každé přání... Možná bychom se dostali do mnohem větších problémů, než které máme teď. Vzpoměňme si na Izraelity, kteří žádali skrze Samuela krále (1Sam 8). Jak to dopadlo, všichni víme... :-(
I když je to těžké, má mnohem větší smysl svěřit své přání Bohu a jeho rozhodnutí. Nakonec jestli Bůh řekne "NE", tak s tím stejně nic neuděláme. A musíme se naučit přijmout i to, že Bůh vidí naše dobro v něčem jiném než my sami. Dokázat toto akceptovat není zrovna příjemné, ale jde to a "vyplatí se to". Najednou člověku odpadne mnoho starostí a je podstatně šťastnější. Toť má zkušenost.

Ježíšova slova "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil" se dají vyložit více způsoby. Můžeme zaslechnout výklad, že se právě těmito slovy Ježíš připodobňuje člověku, který se může cítit Bohem opuštěn. Čili radikálně přijímá naši lidskou přirozenost odcizenou hříchem od Boha. Jesliže Ježíš jako člověk vstupuje i do této situace pocitu opuštěnosti, znamená to, že tam vstupuje i jako Bůh a tato situace už není "opuštění Bohem", ale Boží blízkostí. Na světě tedy není místo, kde by člověk zůstal sám.
Tomu se nijak neodporuje ani druhá interpretace, dle mého názoru ještě výstižnější. Ježíšova slova na kříži, to jistě každý hned odhalí, jsou začátkem Žalmu 22. V Ježíšově době samozřejmě neexistovalo rozdělení Bible do kapitol a veršů a jiné "topografické specialitky", pro identifikaci pasáže se citovala úvodní slova. Je možné, že Ježíš se na kříži modlil tento žalm, evangelista zaznamenal "citaci", aby jej nemusel vypisovat celý. Nebo Ježíš skutečně citoval jen počáteční slova jako hermeneutiku situace. Každopádně nám text tohoto žalmu podává klíč ke smyslu Ježíšových slov v posledním okamžiku. Doporučuji text celého Žalmu 22 pozorně přečíst. První část je bolestným nářkem, který se dere z hloubi lidské existence, zažívající velké ponížení. Ale tato žalostná nálada se mění veršem 22: "A tys mi odpověděl." Zbytek Žalmu je chválou Bohu, který člověka neopouští, který ho pozvedne, který ho proslaví a odmění. Jakkoli se dá tento žal vztáhnout na Krista a pašijové události, tak se dá vztáhnout i na naše trápení: Bůh odpovídá a nenechá svého služebníka bez pomoci. Jenom ta pomoc se někdy vymyká našim konkrétním představám. Respektujme přitom Boží svobodu.

Co se týče konkrétně Vašeho vnímání, že Vám Bůh ubližuje, neznám podrobnosti, proto nemophu navrhnout možné řešení. Zajímavý je ovšem návrh A. de Mella ve výše zmíněné knize. Nejlepší je ale rozhovor s knězem či nějakou jinou "duchovní" osobou (myslím i na laiky); velkou pomocí je i modlitební skupina Vašeho společenství či farnosti (nakonec po celý školní rok byly studentské bohoslužby na Petrově obětovány právě tento úmysl). Stejně tak se může průvodcem pro tyto těžké chvíle stát Žalm 22 či kniha Job. Pokud cítíte Boží "ubližování", zkuste se na tyto impulzy dívat jako na směrovky Božího vedení a spíše než se utápět ve výčitkách prosit o pochopení a poznání cesty.
Na otázku odpověděl: P. Mgr. Petr Šikula
Odeslat otázku e-mailemOdeslat otázku e-mailem Tisk otázkyTisk otázky Zasílání reakcí na e-mailZasílání reakcí na e-mail Filtr na reakceFiltr na reakce - NOVÉ

 



TEAM Katolik.cz neodpovídá za názory uživatelů a vyhrazuje si právo smazat reakce, které v rozporu s "Etickým kodexem" nebo zjevně překračují meze slušnosti a vkusu.


www.fulloflife.cz
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest