Datum vložení: 18.6.2001
V Kodexu kanonického práva se na tuto problematiku vztahují kánony 840-846. Jejich text nebudu citovat, protože jsou rozvedeny v Direktáři. Z něj uvádím celý text týkající se přijímání svátostí:
Spoluúčast na svátostném životě s křesťany jiných církví a církevních společenství (kromě východních církví)
129. Svátost je aktem Krista a Církve skrze Ducha. Její slavení v konkrétní komunitě je znamením reálné jednoty ve víře, modlitbě a životě společenství. Jako znamení jsou svátosti - a zvláště eucharistie - zdrojem jednoty křestanského společenství a duchovního života a prostředky k jejich rozvoji. Eucharistické společenství je tak neoddělitelně spjato s plným církevním společenstvím a je jeho viditelným vyjádřením.
Zároveň katolická církev učí, že křtem jsou členové jiných církví a církevních společenství přivedeni k reálnému, i když nedokonalému společenství s katolickou církví a že „křest vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni... cele směřuje k dosažení plnosti života v Kristu`. Eucharistie je pro pokřtěné duchovní potravou, která jim umožňuje překonávat hřích a žít vskutku životem Kristovým, být do něho hlouběji vštěpováni a mít hlubší účast na celé ekonomii Kristova tajemství. A právě ve světle těchto dvou základních principů, které musíme vždy brát v úvahu společně, povoluje katolická církev obecně přístup ke svému eucharistickému společenství a ke svátosti smíření a pomazání nemocných pouze těm, kdo sdílejí její jednotu ve víře, modlitbě a životě církve. Ze stejných důvodů pak také uznává, že za určitých okolností, výjimečně a při dodržení určitých podmínek, může být křesťanům jiných církví či církevních společenství přístup k těmto svátostem povolen či dokonce doporučen.
130. V případě nebezpečí smrti smí katoličtí udělovatelé udělit tyto svátosti při dodržení podmínek uvedných níže (č. 131). V jiných případech se důrazně doporučuje, aby diecézní biskup s přihlédnutím k zásadám, které v této záležitosti připravila biskupská konference či synoda východních katolických církví, vypracoval všeobecné zásady pro posuzování situace vážné a naléhavé potřeby a pro ověřování podmínek zmíněných níže (č. 131). Ve shodě s kanonickým právem by tyto zásady měly být ustanoveny až po poradě přinejmenším s místní oprávněnou autoritou jiných zainteresovaných církví či církevních společenství. Katoličtí udělovatelé budou posuzovat individuální případy a udílet tyto svátosti pouze podle těchto vypracovaných norem, pokud existují. Jinak se bude řídit zásadami tohoto direktáře.
131. Podmínky, za kterých může katolický udělovatel udělit svátost eucharistie, smíření a pomazání nemocných pokřtěné osobě, která se nalézá ve výše zmíněných okolnostech (č. 130), jsou tyto: daná osoba nemůže naplnit svou touhu po svátosti u udělovatele své církve či církevního společenství; sama o svátost požádá; o těchto svátostech projeví katolickou víru a je řádně připravena.
132. Na základě katolické nauky o svátostech a jejich platnosti může katolík, který se octne v okolnostech zmíněných výše (č. 130 a 131) požádat o tyto svátosti pouze u udělovatele, v jehož církvi jsou tyto svátosti platné nebo o němž je známo, že je podle katolického učení o svěcení platně vysvěcen.
133. Čtení z Písma během slavení eucharistie v katolické církvi by měli zajištovat členové této církve. Při výjimečných příežitostech a v oprávněných případech může diecézní biskup dovolit, aby úkol lektora převzal člen jiné církve či církevního společenství.
134. V katolické eucharistické liturgii je homilie, která tvoří součást liturgie samé, vypražena knězi nebo jáhnovi, neboť v ní jde o předkládání tajemství víry a zásad křesťanského života podle katolické nauky a tradice.
Tuto dlouhou citaci uvádím jako pramen. Je z něj patrné, že přijímání katolíku, tak jak jste je zmiňoval, není v souladu s těmito závěry. Mohlo by se zdát, že je to jakýsi krok zpět v ekumenickém dialogu. Ale jak to uvádí i jeden z posledních dokumentů Dominus Iesus, nelze jednoduše smazat rozdíly, aniž by bylo vyjasněno, o co vlastně jde, a chápání eucharistie mohlo být sjednoceno. Jistě uznáte, že je to jedna ze zásadních otázek, proto ji nelze brát na lehkou váhu.
Otázka:
Nejsem si jisty, zda otazka eucharistie v protestanskych cirkvich je tak jednoznacna jak to napsal P. Sikula. Sam jsem evangelik, ale moje divka je katolicka. Nejen ona, ale i mnoho mych pratel (katoliku) verejne pristupuje k Veceri Pane i v jinych cirkvich ci na ekumenickych shromazdenich. Vubec tim nedemostruji sve odcizeni od RK cirkve. Nektere protestastke cirkve vskutku vyznavaji, ze Jezis je pritomen v eucharistii, stejne tak jak berou V.P. jako svatost. Zatim.Odpověď:
Díky za reakci k mé odpovědi. Nicméně musím říci, že jsem odpovídal na otázku možnosti přijímání nekatolíka v Katolické církvi a katolíka v nekatolické. Otázka eucharistie samotné v nekatolických církví je záležitostí ekumenického dialogu a dokud nebude vydáno závěrečné prohlášení, platí dosavadní normy. V otázce přijímání svátostí je pro katolíka závaznou normou `Kodex kanonického práva` (CIC) z r. 1983 a ve vztahu k ekumenickému dialogu to je `Direktář k provádění ekumenických principů a norem`, vydaný Papežskou radou pro jednotu křesťanů 25.3.1993.V Kodexu kanonického práva se na tuto problematiku vztahují kánony 840-846. Jejich text nebudu citovat, protože jsou rozvedeny v Direktáři. Z něj uvádím celý text týkající se přijímání svátostí:
Spoluúčast na svátostném životě s křesťany jiných církví a církevních společenství (kromě východních církví)
129. Svátost je aktem Krista a Církve skrze Ducha. Její slavení v konkrétní komunitě je znamením reálné jednoty ve víře, modlitbě a životě společenství. Jako znamení jsou svátosti - a zvláště eucharistie - zdrojem jednoty křestanského společenství a duchovního života a prostředky k jejich rozvoji. Eucharistické společenství je tak neoddělitelně spjato s plným církevním společenstvím a je jeho viditelným vyjádřením.
Zároveň katolická církev učí, že křtem jsou členové jiných církví a církevních společenství přivedeni k reálnému, i když nedokonalému společenství s katolickou církví a že „křest vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni... cele směřuje k dosažení plnosti života v Kristu`. Eucharistie je pro pokřtěné duchovní potravou, která jim umožňuje překonávat hřích a žít vskutku životem Kristovým, být do něho hlouběji vštěpováni a mít hlubší účast na celé ekonomii Kristova tajemství. A právě ve světle těchto dvou základních principů, které musíme vždy brát v úvahu společně, povoluje katolická církev obecně přístup ke svému eucharistickému společenství a ke svátosti smíření a pomazání nemocných pouze těm, kdo sdílejí její jednotu ve víře, modlitbě a životě církve. Ze stejných důvodů pak také uznává, že za určitých okolností, výjimečně a při dodržení určitých podmínek, může být křesťanům jiných církví či církevních společenství přístup k těmto svátostem povolen či dokonce doporučen.
130. V případě nebezpečí smrti smí katoličtí udělovatelé udělit tyto svátosti při dodržení podmínek uvedných níže (č. 131). V jiných případech se důrazně doporučuje, aby diecézní biskup s přihlédnutím k zásadám, které v této záležitosti připravila biskupská konference či synoda východních katolických církví, vypracoval všeobecné zásady pro posuzování situace vážné a naléhavé potřeby a pro ověřování podmínek zmíněných níže (č. 131). Ve shodě s kanonickým právem by tyto zásady měly být ustanoveny až po poradě přinejmenším s místní oprávněnou autoritou jiných zainteresovaných církví či církevních společenství. Katoličtí udělovatelé budou posuzovat individuální případy a udílet tyto svátosti pouze podle těchto vypracovaných norem, pokud existují. Jinak se bude řídit zásadami tohoto direktáře.
131. Podmínky, za kterých může katolický udělovatel udělit svátost eucharistie, smíření a pomazání nemocných pokřtěné osobě, která se nalézá ve výše zmíněných okolnostech (č. 130), jsou tyto: daná osoba nemůže naplnit svou touhu po svátosti u udělovatele své církve či církevního společenství; sama o svátost požádá; o těchto svátostech projeví katolickou víru a je řádně připravena.
132. Na základě katolické nauky o svátostech a jejich platnosti může katolík, který se octne v okolnostech zmíněných výše (č. 130 a 131) požádat o tyto svátosti pouze u udělovatele, v jehož církvi jsou tyto svátosti platné nebo o němž je známo, že je podle katolického učení o svěcení platně vysvěcen.
133. Čtení z Písma během slavení eucharistie v katolické církvi by měli zajištovat členové této církve. Při výjimečných příežitostech a v oprávněných případech může diecézní biskup dovolit, aby úkol lektora převzal člen jiné církve či církevního společenství.
134. V katolické eucharistické liturgii je homilie, která tvoří součást liturgie samé, vypražena knězi nebo jáhnovi, neboť v ní jde o předkládání tajemství víry a zásad křesťanského života podle katolické nauky a tradice.
Tuto dlouhou citaci uvádím jako pramen. Je z něj patrné, že přijímání katolíku, tak jak jste je zmiňoval, není v souladu s těmito závěry. Mohlo by se zdát, že je to jakýsi krok zpět v ekumenickém dialogu. Ale jak to uvádí i jeden z posledních dokumentů Dominus Iesus, nelze jednoduše smazat rozdíly, aniž by bylo vyjasněno, o co vlastně jde, a chápání eucharistie mohlo být sjednoceno. Jistě uznáte, že je to jedna ze zásadních otázek, proto ji nelze brát na lehkou váhu.
Na otázku odpověděl:
P. Mgr. Petr Šikula
