Datum: 27.12.2020
Svátost“ chudoby! Jsou to slova silná, leč opodstatněná. Jestliže skrze skutečnost vtělení Slovo v jistém smyslu přijalo každého člověka (jak uvažovali někteří řečtí otcové), pak skrze způsob, jakým se uskutečnilo, přijalo zvláštním způsobem chudého, pokorného a trpícího. „Ustanovil“ toto znamení, tak jako ustanovil eucharistii. Ten, který totiž vyslovil nad chlebem slova: „Toto je moje tělo“, vyslovil stejná slova také o chudých. Učinil tak, když během řeči o tom, co jsme učinili – nebo neučinili – pro hladového, žíznivého, vězněného, nahého a přišedšího, slavnostně prohlašuje: „Pro mne jste udělali“ a „Pro mne jste neudělali“.
Chceme-li vyvodit důsledky z konceptu „svátosti chudoby“, můžeme mluvit také spolu se sv. Janem XXIII. o „církvi chudých“, do níž zvláštním způsobem náležejí všichni potřební. Neznamená to, že stačí být hladovým či chudým, abychom vešli do Božího království, avšak „chudoba a utrpení, je-li nevinné, je v Božích očích jakýmsi křtem krve. Bůh má daleko víc způsobů jak zachraňovat než si dokážeme představit, jakkoli všechny tyto způsoby – bez výjimky a „způsobem, který zná Bůh“ procházejí skrze Krista.
Datum: 26.12.2020
On je tím, kdo ukazuje prstem na člověka a kategoricky vyslovuje “Hle, Pohleďme na něho! Hle, Beránek Boží!“. Jaké zachvění muselo proniknout tělem těch, kterým se dostalo tohoto zjevení. Mocné působení Ducha svatého doprovázelo Předchůdcova slova a vyjevovalo jejich pravdu ochotným srdcím. Minulost a budoucnost, očekávání a naplnění se dotýkaly. (…) Myslím, že Jan Křtitel nám zanechal týž prorocký úkol: pokračovat ve volání: „Mezi vámi je ten, koho vy neznáte!“. On zahájil nové proroctví, jež nespočívá v hlásání budoucí spásy, nýbrž ve vyjevování Kristovy přítomnosti v dějinách: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“. Kristus není přítomen v dějinách pouze proto, že se o něm neustále píše a mluví, ale protože je Zmrtvýchvastalý a žije podle Ducha. Nikoli pouze intencionálně, nýbrž reálně. V tomto má počátek evangelizace.
Datum: 25.12.2020
Bůh je láska, a proto je pokora! Láska vytváří závislost na milovaném člověku, závislost, jež neponižuje, nýbrž obšťastňuje. Tyto dvě věty „Bůh je láska“ a „Bůh je pokora“ jsou dvěma stranami téže mince. Co však znamená slovo pokora vztažené k Bohu a v jakém smyslu může Ježíš říci: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29)? Vysvětlení je, že podstatou pokory není být maličkými (můžeme být maličcí a ani trochu pokorní); nespočívá v tom, že se za maličké považujeme (což se může odvíjet od špatné představy o sobě); nespočívá v prohlašování se maličkými (to lze říkat a vůbec tomu nevěřit); spočívá v učinění se maličkými a učinění se maličkými z lásky, pro pozvednutí druhých. V tomto smyslu je skutečně pokorný jedině Bůh.
Datum: 24.12.2020
Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Slova 46 žalmu nás ujišťují o tom, co se s konečnou platností naplnilo ve Vtělení Slova. V příchodu Emmanuela, Boha-s-námi, se Boží blízkost člověku stala Božím jménem. Nesmírně útěšná ujištění však nejsou a nebyla pro lidský rozum snadno uchopitelná. Dokonalé spojení božství a lidství v Kristově osobě bylo největší ze všech možných novostí, „jediná nová věc pod sluncem“. První velká bitva, kterou musela svést víra v Krista nebyla bitva o jeho božství, nýbrž o jeho lidství a o pravdu vtělení.
Svatý Augustin na základě vlastní zkušenosti objevil, kde je nejhlubší jádro problému uvěřit ve Vtělení, totiž v nedostatku pokory. „Jelikož jsem nebyl pokorný – píše ve Vyznání – nerozuměl jsem Boží pokoře“. Jeho zkušenost nám pomáhá v pochopení nejhlubšího jádro moderního ateismu a ukazuje jediný možný způsob, jak jej překonat.“