Anna ( Bajka o klimatu a životním prostředí Země )

Autor knihy: Jostein Gaardner
Nakladatelství: Nakladatelství Albatros

Norský spisovatel JG vstoupil mezi spisovatelské hvězdy románem Sofiin svět, kde se starý neznámý muž ve formě dopisů určených 15-ti leté dívce stává průvodcem dějinami filosofie. Původně pro mládež napsaný román se stal „učebnicí“ dějin lidského myšlení i pro mnoho dospělých.

I v tomto dalším románu je hlavní hrdinkou mladá dívka, které se blíží 16té narozeniny, miluje svého prvního chlapce a vlastní nezvykle vyvinutou fantazii. Ta jí umožňuje sledovat osudy své pravnučky Novy, která v roce 2082 žije ve světě, kde většina zvířat vymřela a lidé je znají jen ve virtuální podobě. Norskem, kde žije, táhnou davy utečenců z míst, která se stala definitivně neobyvatelnými (sever Afriky) nebo je zalilo stoupající moře. Počet obyvatel Země rok od roku klesá a jídlo se vyrábí uměle.

Text složený z jednoduchých a místy až neskutečně proklamativně znějících vět - jakoby opsaných z příruček Greenpeace - působí nejprve podivně a vyvolává otázku, zda natolik zkušený spisovatel tohle myslel vážně.

Ale pokud si uvědomíme, jak prostě a přitom do hloubky pronikají jednoduchá slova Malého prince francouzského spisovatele Saint- Exupéryho, nemůže čtenáře nenapadnout, že vyprávění Josteina Gaardnera je vlastně obrovsky rafinované a oslovuje z dospělých jen toho, kdo ještě dokáže vnímat vlastní obsah slov bez postraních úmyslů a asociací. Toho, kdo dokáže být „ jako dítě“.

Je chybou slov, že neslyšíme jejich význam, nebo je to chybou naší? Má vůbec smysl poslouchat nejrůznější politiky a hlasatele, kteří dokáží vše zpochybnit, posunout jinam, omluvit nebo zesměšnit tak, že už nevnímáme vlastní obsah sdělení? Proč tolik křesťanů až sobecky usiluje o svoji spásu a dobro svých děti a přitom je jim naprosto lhostejné, v jakém stavu zanechají svým dětem a druhým Zemi, o které věří, že je výsledkem Božího stvoření? Proč se jen málokdy slyší slova jako uskromnit se, neplýtvat, myslet na druhé …

„Jak široký je náš etický horizont? Co je člověk? A kdo jsem já? Pokud jsem já jen já – tedy tělo, které tu sedí u stolu a píše – jsem jen pouhé stvoření bez naděje. Ale já mám hlubší identitu, než jen své tělo a krátký pobyt na Zemi. Jsem součástí – a účastním se – něčeho, co je větší a mocnější než já.

Kdyby bylo třeba si vybrat, jestli chci v tuto chvíli umřít, ale se zárukou, že lidstvo vydrží ještě tisíc let, nebo žít při dobrém zdraví do sta let, přestože lidstvo by v tuto chvíli vymřelo – pak nezaváhám. Budu chtít umřít tady a teď – a ne jako oběť, ale protože něco z toho, na co myslím jako na „sebe“, je vlastně celé lidstvo. A tuto část sebe se bojím ztratit.“