Vychoval mě gangster

Autor knihy: René-Luc
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

P. René-Luc byl hostem letošní charismatické konference v Brně (2014) a jeho svědectví se dotklo srdcí mnoha lidí, kteří je mohli slyšet. Proto jsem jeho knihu Vychoval mě gangster otevírala s velkým očekáváním. A moje očekávání bylo bohatě odměněno.

S trochou zjednodušení se dá říct, že je to kniha o vztazích. Jednak a především o vztahu Boha ke každému z nás, a také o vztazích s nejbližšími, zvláště s maminkou. Znovu jsem si připomněla, že „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení kdybych …, kdybych…, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“

V rodině René –Luca bylo mnoho věcí v nepořádku, dokonce byly matce děti na krátký čas odebrány do dětského domova, když se sama o ně nezvládala postarat, ale rozhodně tam nechybělo vědomí, že maminka všechny svoje děti (René má dva bratry a dvě sestry) nesmírně miluje. Na tomto dobrém základu mohl později Bůh stavět.

Martial, jeden z partnerů maminky, který Reného nějakou dobu vychovával, byl ve skutečnosti členem podsvětí. René, který svého biologického otce neznal, s ním měl hezký vztah, a Martial jej zřejmě měl rád jako vlastního. Toto neveselé vyprávění mi znovu připomnělo, že svět není černobílý a že v každém z našich bližních můžeme najít i to dobré.

„Řekni, mami, stejně je to příšerný, všechno, co se nám stalo, nezdá se ti? To s mým otcem a všechno ostatní až po Martialovu sebevraždu včera večer…je toho hodně, ne?“ Matka znovu začne skládat prádlo, nic neříká. A pak se mi podívá zpříma do očí: „Myslíš, že je toho hodně? Pomysli na ty děti z války ve Vietnamu, kterým zahynula při bombardování celá rodina, které se ocitly úplně samy…Co jsi prožil ve srovnání s nimi?“ Její odpověď mne umlčí…Ano, nemám právo si stěžovat. Musím zatnout zuby, žít dál a převzít odpovědnost za svůj vlastní osud.

René vkročil do divoké puberty a jeho matka už jej nebyla schopna mít pod kontrolou. Jediný mužský vzor, který zatím René měl, byl Martial, zločinec a násilník. Řekla si, že setkání s člověkem, který býval jako Martial, by mu mohlo pomoci.

„René, musím s tebou mluvit.“

„Co zas?“

„Poslyš, jedna paní mi vyprávěla o konferenci, na které se bude podílet vůdce jednoho gangu z New Yorku. Bude vyprávět o svém životě. Zajímalo by tě to?“

„Newyorský gangster? Wow! No jasně, že mne to zajímá.“

Matka věděla jak na mne. Neřekla mi, že se ten muž stal pastorem a že bude mluvit o Bohu. Stejně nevím, jestli by mne to odradilo, protože jsem o náboženství nevěděl prakticky nic.


René se účastnil setkání s Nicky Cruzem (jeho příběh je popsán v knize Dýka a kříž). Svědectví tohoto muže, jeho proměna života a příběh obrácení je pro Reného silným zážitkem.


„Řekl jsem Ježíši: „Miluji tě“ a moje duše byla proměněna. Ten stejný Ježíš, který proměnil Nickyho Cruze, dnes změní i váš život. Nabízím vám, abyste přišli sem dolů pod podium, a společně budeme prosit, abyste se s Ježíšem setkali ve svém srdci. Budeme Ježíše prosit, aby proměnil váš život.“


Rozhoduji se, jdu tam…Začínám se potichu modlit: „Ježíši, změnil jsi život Nicky Cruze. Chci tě poznat. Otvírám ti svoje srdce. Chci taky začít jiný život.“…oči se mi pomalu zaplavují slzami. … Právě nyní Pán moji zatvrzelost tříští na kousky… Vždy si budu pamatovat tento okamžik něžnosti, toto první citelné setkání s Duchem Svatým v mém životě.


René se po svém obrácení zapojil nejprve do modlitební skupiny, později se stal členem evangelizačního týmu Jeunesse – Lumiere (mládí a světlo) a začal v sobě poznávat touhu po kněžství. Setkal se s Danielem Ange, který pomáhal jeho formaci a jezdil s ním svědčit o Ježíši, např. do válkou zkoušeného Libanonu. Také jeho setkání s dalšími velkými lidmi – papežem Janem Pavlem II., Matkou Terezou a Martou Robinovou patří k silným momentům v knize.


Každé povolání má svou vlastní cestu, ať jde o zasvěcený život, nebo o manželství.… Až příliš často očekáváme, že Bůh bude jako maják. Pevný světelný bod na obzoru, ke kterému budeme směřovat. A pokud jej nevidíme, máme strach se vydat na cestu. Bůh nám dává světlo, ale je to spíš světélko, jako na kole. Tak na 4-5 metrů, za předpokladu, že šlapu. Když přestanu šlapat, dynamo se zastaví a světlo je fuč!


René vypráví o svém setkání s biologickým otcem, kterého do té doby neznal, vypráví o křížové cestě ve vězení, o založení křesťanské rockové kapely. V závěru knihy - jako by se kruh uzavíral, se svěřuje s tím, jak je pro něj důležitá i jeho vlastní rodina – maminka, sourozenci, synovci a neteře.


Moji sourozenci všichni ušli nějaký kus cesty s Pánem, každý svým způsobem a jsou oporou v mém kněžském povolání. Mám štěstí, že je mám.
A co se týká mých četných synovců a neteří, ti jsou mým štěstím! I když je celibát upřímným rozhodnutím, které mi umožňuje plně prožívat mé kněžské povolání, pokaždé cítím bodnutí u srdce, když vidím malé dítě volat „Tati“. Naše kněžské povolání z nás dělá otce velikého zástupu dětí, a to je velmi uspokojující. Ale vlastní krev, to je přece něco výjimečného. Chovám tedy ke svým synovcům a neteřím zvláštní náklonnost, vždyť v jejich žilách proudí také trocha té krve, kterou jsem obětoval Kristu tím, že jsem mu zasvětil svůj život.