Modlitba chudého

Autor knihy: Pierre Marie od Kříže
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Slyšíme to pořád dokola, že je dobré se modlit. Existuje mnoho příruček a návodů, jak se modlit. A snad v každé poctivé knize o modlitbě se přiznává, že je to téma nesnadné. A většina z nás se léta pohybuje na úrovni věčných začátečníků. Ochutnáme tam, zkusíme tu, popojdeme pár kroků tadyhle a co dál? Odpovědi na mnoho otázek ohledně modlitby můžeme najít v sympaticky hubené knížce Modlitba chudého od francouzského karmelitánského mnicha Pierre Marie od Kříže, který v roce 1960 založil časopis Živé plameny pro udržování ducha modlitby svých přátel z Karmelu.

Spíše než dokonalý systém nebo návod na modlitbu v pěti krocích je to sdílení postřehů o modlitbě, od těch, kteří vzali modlitbu vážně a jdou touto cestou před námi. Jsou to zkušenosti cestovatelů, kteří se touto krajinou pohybovali, nějaké cesty si prosekali houštinami, některá bloudění mají za sebou a nesou v sobě touhu jít až k Prameni života.

Modlitba je vztah, a proto je výrazně individuální záležitostí – to co vyhovuje jednomu, nemusí sedět mnoha dalším. Přesto nějaké obecně platné principy existují a fungují. Pierre Marie od Kříže čerpá a hojně cituje světce, kteří nám o modlitbě mají co říct. Terezie z Avily, Jan od Kříže, Alžběta od Trojice, Terezie z Lisieux, to jsou v oboru modlitby kapacity z nejpovolanějších. Některé rady jsou nepříjemné, ale přesto potřebné, např.: Pohodlí a modlitba nejdou dohromady.

Kromě hutných a hlubokých myšlenek o modlitbě po přečtení této knihy možná získáme pocit, že poznat blíž život a postoje vrcholných mystiků může být nejen stravitelné, ale zajímavé a přínosné i pro laiky ve světě 21. století.

Nebylo tentokrát snadné vybrat jen pár vět, které by byly ochutnávkou a pozváním k přečtení této knížky, vět, které se dotýkají něčeho v hloubi srdce, a jsou hlavně pozváním k novému vykročení na cestě modlitby, na cestě k setkání s Cestou, Pravdou a Životem. (Tímto se omlouvám za nezvykle velký rozsah recenze).

Dřív, než se naše modlitba stane setkáním s Bohem, může být dlouhou dobu jen jeho hledáním.

Ať už je čímkoliv, vždy nás staví před jeho tvář, pod jeho pohled, k jeho sluchu. Malý pozemský červík jde kupředu, aby se postavil před Nekonečného… a to proto, aby spolu rozmlouvali.

Modlit se znamená vědět. Že živý Bůh nás očekává, že nás vidí, že miluje každého z nás, jako pastýř, který zná své ovce a dává za ně svůj život, jako otec, který již z dálky vidí svého marnotratného syna.

Modlitba je něco zcela jiného, než osamělé přemítání básníka, filosofa či buddhisty, je to sdílené přátelství, výměna lásky s tím, který jediný může dát smysl tajemství našeho života.

Ať už při modlitbě něco cítím nebo necítím, modlitba mne najednou uchvátí až za nejzazší hvězdy, a ještě mnohem dál, až do, samého středu Nekonečného, do srdce mého Otce.

Modlitba nás udržuje v blízkosti živého Boha, který je nám nekonečně vzdálený a přesto tak blízký. Ale to se nedá naučit z knížek. Jen osobní zkušenost v nás může probudit bdělý cit pro přítomnost Boží.

„Pohleď na mne“, říká modlitba. A hle, duše už je ukrytá v neviditelné dlani Boha. Přišla, aby se odevzdala a čekala. Modlitba je práce lásky. Miluji Boha, který miluje mne…

Modlitba nemá jiný cíl, než nás sjednotit s Bohem. … U většiny lidí to nejde snadno. Bývá to cesta namáhavá a bolestná.

Modlit se prací, byť by byla sebelepší, nestačí. Taková modlitba nenahradí modlitbu soukromou. Zbude nám stesk po osobním setkání s Pánem, od něhož jsme možná nebyli tak daleko, stesk po modlitbě, při níž bychom se jen modlili.

Jací bychom chtěli být v modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou.

Náš život je často zatížen spoustou břemen, kterých bychom se mohli snadno zbavit, aniž by to komu uškodilo nebo nás to výrazně poznamenalo. Hřích, zahálka, pomlouvání, rozhazovačnost, lehkovážnost atd. nám předkládají jakési ultimatum: buď toto, nebo modlitba. Modlitba se proto neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady“ píše sv. Terezie. V tomto smyslu si roztržitost při modlitbě způsobujeme naprosto vědomě. Právě to jsou ony kořeny, které potřebujeme utnout.

Především je potřeba, abychom s modlitbou nikdy nepřestávali. Vždyť modlitba je tou úzkou branou, která vede k Životu…

Chvíle každodenní modlitby, které jsme si vyhradili, jsou nejcennějším časem dne. Něco posvátného, co náleží Bohu: nechtějme si to vzít zpátky. Je jasné, že při tom budeme malounko trpět, protože satan nemá modlitbu rád a snaží se nám ji znepříjemnit. Přesto vytrvejme. Bůh nás povede dál a dál cestami, které nejsou našimi cestami, dokud mu k tomu budeme dávat svůj souhlas. Bůh nás očekává, skrytý ve svém tajemství. Modlit se znamená hledět na toto tajemství očima víry a lásky. Bůh někdy tak trochu nadzvedne závoj a zjeví se nám takovým způsobem, abychom byli schopni ho vnímat. Když se však přestaneme dívat, jak bychom mohli něco spatřit?

Pane, právě jsem za Tebou přišel ve své modlitbě, a Ty tu nejsi, aby mne uvítal…?

Moje modlitba… Jakou cenu přikládám slůvku „moje“? Jistě větší než samostatné modlitbě. Chtěl bych se v tomto oboru stát mistrem, s Pánem stále na dosah. K mým službám. Můj rozhovor s ním by spočíval v jeho stálém ujišťování, že je se mnou spokojen… ostatně jako já sám se sebou.

Bůh je pravda a já se s ním nemohu setkat jinak, než v pravdě o své chudobě.

Abychom mohli milovat Nekonečného, je potřeba nekonečné lásky, jako když zrcadlo odráží zpět ke slunci světlo, které od něj samo přijalo.

Nemáme nic většího, co bychom mu mohli dát, než svůj život: nelze mít větší lásku. Jako Ježíš dáváme svůj život na kříži, na kříži všedního dne.

Všichni bychom chtěli jásat v záři Vzkříšení, aniž bychom prošli temnotami Velkého pátku. K tomu, abychom mohli milovat kříž, k tomu nám schází dostatečná důvěra v pramen, tajemný a skrytý. Žádný svatý by nemiloval kříž, kdyby na něm nezemřel Ježíš. „Kdybychom znali Boží dar“, a že tento dar vyvěrá z kříže, za nic na světě bychom se ho nepustili…

Kříž, který tvoří světce, kříž, který tlačí a bolí, ale který sjednocuje s láskou Ježíše Krista, to je kříž všedního dne.

Modlitba, to je život. Cílem, o který usilujeme, je, aby se Bůh stal v našem životě Někým, a měl v něm místo, které mu náleží. Základními charakteristikami modlitby jsou věrnost, pružnost a svoboda. Cílem modlitby je v první řadě příchod Božího království do nás a do světa.

Podstatou lásky je milovat nezištně, zdarma. Vytrvalost v bezútěšné modlitbě je výborná. Pomáhá nám postupovat dál, protože tak nečiníme pro naše vlastní potěšení, ale pro našeho božského přítele.

Nebo je naše nenasytnost po duchovních útěchách tak velká, že nedokážeme snést jejich absenci?