Proč být katolíkem

Autor knihy: Richard Rohr
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

Když se řekne Richard Rohr, vybaví se mi nejdřív skupiny bubnujících chlapů. Tento americký františkán několikrát navštívil i českou republiku a skutečně inspiroval mnohé skupiny mužů k vytvoření modlitebních společenství, kde se mimo jiné i bubnuje ve společném rytmu. Když jsem pro sebe objevila jeho knihy, došlo mi, že Rohr má mnoho co nabídnout i ženám a hráčům na jiné hudební nástroje …

Kniha Proč být katolíkem je vlastně souborem přednášek, které Rohr přednesl v roce 1985 na duchovní obnově v Ohiu. Na otázku proč být katolíkem, proč zůstat katolíkem, odpovídá Rohr se vší vážností. Rozebírá světla a stíny katolického pohledu na svět, katolického způsobu života, rozdíly mezi katolickou a protestantskou tradicí. Otázka PROČ se pomalu mění na otázku JAK být katolíkem a zcela logicky se posune k pojednání o svatosti, proč a jak být svatým. Báječné čtení.

Katolická teologie je inkarnační. Když slyšíme o vtělení, hned myslíme na Ježíše, Boží Slovo učiněné tělem. … V Ježíši je Boží tajemství odhalováno způsobem, který můžeme vidět i tehdy, když mu ne zcela porozumíme. V Ježíšově životě se projevuje Boží život milostí. V Ježíšových slovech k nám Bůh promlouvá způsobem, který můžeme slyšet. V Ježíšových skutcích se projevuje Boží aktivita ve světě. V Ježíšově lásce nám Bůh ukazuje, jaká Boží láska opravdu je.


Věříme, že právě tak, jako lidé před 2000 let přišli do kontaktu s Bohem, když nechali Ježíše, aby se jich dotkl, dnes přicházejí lidé do kontaktu s Bohem, když se jich dotkla voda, olej a lidské ruce. Do centra naší bohoslužby jsme položili něco tak základního, jako je jídlo v podobě chleba a vína. Eucharistie je katolickým způsobem, jak vyjádřit, že cesta k Bohu nevede v první řadě skrze soukromé rozjímání, ale skrze vzájemné sdílení jídla.
Naše bohoslužba není ani tak intelektuálská a postavená na slovech, ale je tělesná a vztahová. Liturgie je společná oslava každodenní reality - našeho sdílení života v Kristu mezi sebou.


Opravdový křesťanský život je život společenský. Žít jako Kristus znamená vydávat se jeden pro druhého, položit svůj život za druhého. Tak jako ruka, noha, žaludek nemohou žít samostatně, křesťané se nepokoušeli žít na vlastní pěst.


Když docházelo k nebezpečí ztráty tohoto smyslu pro společenství, opouštěli někteří křesťané města a žili spolu na venkově. Tak začaly vznikat první kláštery. Byla to místa, kde se navzájem podporovali ve společném životním stylu. Dnes také hledají katolíci nové formy společného života, vznikají nová duchovní hnutí, modlitební skupiny atd.


První poustevníci se nestarali o doktrínu, nýbrž o život. Svatý Antonín bývá zobrazován, jak je obklopen ďábly, kteří se ho pokoušejí svádět. Skuteční démoni jsou v našich životech mnohem subtilnější než tito.
My věříme v Boha, ale zanedbáváme naslouchání Pánu v každodenní modlitbě.
My jsme poslušní Desatera, ale naše mysl je legalistická a cynická.


Každý týden dáme do sbírky nějaké peníze, ale nedáváme sami sebe těm, kteří nás potřebují.

Jdeme ke zpovědi, ale ve svých srdcích chováme žárlivost, hořkost a hněv.
Asketové nám připomínají, že se můžeme dobrat poznání Boha a sebe samých pouze v osamění.
Když nemáme žádnou sociální roli, kterou bychom hráli, musíme být sami sebou.
Když jsou odloženy všechny naše veřejné masky, začneme teprve vidět nahou pravdu.

Když jsou odstraněny všechny naše podpůrné systémy, teprve objevíme, zda opravdu Bohu důvěřujeme. Vyznáváme naši víru pouze svými rty, nebo také svým životem?


Svatí, které uctíváme, nám ukazují, co to znamená si klást zásadní otázky a riskovat nalezení základních odpovědí o našem životním stylu.