Anonymní katolík

Autor knihy: Thierry Bizot
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

Někdy říkáme, že ten a ten ztratil víru. Ale copak se dá víra ztratit jako klíče nebo peněženka? A hledá ji ten dotyčný potom? Je si vůbec vědom, že ztratil něco hodně cenného?

Svěží čtení francouzského televizního producenta Anonymní katolík je vyprávěním o tom, jak je možné víru najít, i když jste si mysleli, že ji nehledáte. A v neposlední řadě to může být povzbuzující čtení i pro ty, kteří organizují evangelizační večery podobné těm, na které začal Thierry docházet jaksi ze zdvořilosti, když jej tam pozval učitel jeho syna. Nezáleží totiž na vnější dokonalosti nabízejících ani těch, kterým je nabízeno.

Nečekejte žádné mimořádné zjevení, osvícení nebo zázračný zážitek. Spíš takové poctivé a otevřené vyprávění o tom, jak jednoho tatínka láska k jeho pubertálnímu synovi dokázala přimět udělat krok, a pak druhý a třetí, až si pak Thierry s překvapením uvědomil tu proměnu, která se s ním stala. Kniha se čte příjemně kvůli humoru, který si autor umí udělat především sám ze sebe, a také kvůli otevřenému líčení pocitů, kterými Thierry prochází. Chvílemi mám dokonce pocit, jako by zasvěceně popisoval moji vlastní zbabělost, naštvání na kolegy, závist, pohodlnost, povýšenost nebo urážlivost. A právě tak zručně Thierry líčí změnu, jaká se s ním stala, když se rozhodl navázat vztah s Ježíšem.

„Pokračuji ve výkladu. Nevím, zda se mohu chlubit tím, že mám víru, ale to, co konkrétně cítím, je štěstí v každodenním životě. Je to nový pocit, který mi dává radost a chuť učinit ostatní tak šťastné, jako jsem sám. To všechno je tak převratné, že mi dokonce i nudné rituály mše připadají veselé a příjemné, jako známky blížící se oslavy.

Musíme to zkrátka nechat plavat, opustit ty své malé ubohé jistoty, kterých se držíme jako měšce na zlaťáky, dávají nám iluzi, že jsme silní, ale ve skutečnosti nás jen drží v uklidňujícím otroctví. … Našel jsem na tomto světě své místo, svoji identitu: jsem jedním z Ježíšových učedníků. Jako kdybych na toto pasování čekal, abych konečně volně vydechl. Někdo mi vrátil zrak, otevřel dveře z intrikánské klece, kterou jsem si sám postavil. …

Můj život pokračuje bez zjevných změn. Přitom se ale změnilo všechno – a dále se mění. Naučit se radovat z toho, co mám, je pro mě jako revoluce. Cením si všeho, co dělám. Bez obav čelím překážkám, které mě kdysi ochromovaly a před nimiž jsem měl chuť couvnout, vzdát se a utéct. Kromě toho cítím uznání a vděčnost ke svým blízkým, kteří mě podporují a vidí mě žít. A k Ježíši, kterého jako bych cítil v každém okamžiku vedle sebe, jeho přítomnost mě uklidňuje a dává mi důvěru, jakou jsem nikdy nezažil, klidnou důvěru, která nerozšiřuje mé ego. I to je neslýchané a příjemné: nenasytné a ďábelské ego proměněné v hodné děťátko. … Oblékl jsem se do neviditelného brnění lhostejnosti – a teď jsem ho shodil. … Nedá se nic dělat: Cítím se lepší, silnější, láskyplnější. Není to úplně fantastické?