Rodiče potřebují hranice

Autor knihy: Uli Hauser
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Známe titul Děti potřebují hranice. Ale opravdu je potřebují i rodiče? Jak nás přesvědčí autor knihy Uli Hauser, potřebují a to tak, že velmi....

Na začátku knihy stojí citát: "Výchova je zbytečná, děti stejně všechno opakují po dospělých." (Karl Valentin). Knížku autor věnuje svému synovi a všem ostatním dětem.

V prvních kapitolách se dočteme, jaké rozdíly panují mezi dětstvím autorovým a dětstvím dnešních dětí. Autor pochází z šesti dětí a narodil se roku 1962. V šedesátých a sedmdesátých letech se zkrátka rodilo dětí víc, dnes jsou děti nedostatkovým zbožím a při plánování rodiny se lidé nejprve ohlížejí na peníze. Mít děti dnes není svatá povinnost, ale pouze jedna z možností naplnění života. Děti se čím dál víc stávají módním doplňkem (Victoria Beckem, Bred Pitt a jiní se s nimi chlubí a předvádějí). Dnešním dětem hrozí dva extrémy: buď jsou rozmazlované nebo zanedbané. Jsou na ně kladeny nepřiměřené nároky, nejdůležitější je výkon. Děti ale chtějí být dětmi a nechtějí si dělat starost o budoucnost. A pokud nemají, o koho by se opřely, nevydrží to a zhroutí se. Potom si okusují nehty do krve, buší hlavou o zeď či páchají sebevraždy.

Velmi zajímavá je kapitola Dějiny dětství. Věděli jste, že za starého Říma byly děti vhazovány do Tibery a tak usmrcovány? Že až do 19. století měli rodiče právo zabít děti, které nebyly vítány a v Rusku pouze každé druhé dítě přežilo své třetí narozeniny? Středověk byl k dětem velice krutý. Adolf Hitler byl dítětem často bitým a tvrdě trestaným, proto už v životě nechtěl zažít pocit toho slabšího.

Na rozdíl od poklidného dětství autorova je dnes dětství "zrychlené". Za blahobyt jsme zaplatili nedostatkem času a naší čtyřiadvacetihodinovou dostupností. Život vnímáme jako každodenní boj. Děti potřebují náš čas. Jsou to zloději času. Milují daný okamžik, zastaví se, nesnášejí shon.

"Pamatuji si, jak jsem se svým tehdy čtyřletým synem šel téměř hodinu cestu, na kterou bylo podle mého názoru potřeba maximálně pět minut. Všude se zastavoval: pozoroval ptáky a mraky nebo si sedal na bobek a zkoumal broučky. Já jsem chtěl jít a on stát. Děti si zaslouží čas. Rodiče chtějí mít své děti rádi, ale mají na ně stále méně času. Rodiče své děti ženou před sebou: "Pospěš, rychle, musíme jít."

Děti jsou neustále s někým porovnávány, hodnoceny. "Znám mnoho dětí, které již nemají odvahu samy namalovat obrázek nebo zazpívat písničku, protože mají obavy a dopředu se bojí špatného výsledku." Hra je pro děti velmi důležitá, nepostradatelná. Děti si musí hrát. Tím, že si hrají na to, až budou velké, skutečně rostou.

To, co ovládá náš současný život, je strach. Dříve děti lítaly venku, hrály si u potoka. Dnes je rodiče nikam samotné nepustí. Okruh, kde se dítě smí pohybovat, se podstatně zmenšil. Děti si nesmějí hrát samy ani na hřišti či v parku. Rodiče děti vyzvedávají z kroužků a neustále kontrolují mobilem. Dětství se tak stává jedním velkým bezpečnostním opatřením. Děti nemají příležitost překonávat samy sebe a zdolávat překážky. Strach ochromuje, zvláště pokud ovládá celý náš život. Nic děti neničí tak jako nezájem, strach a nadměrná kontrola. Strach je přirozený a je součástí rodičovské lásky. Je třeba děti se strachem seznámit a pak se ho společně pokusit překonat. Rakouský dětský psycholog B. Bettelheim říká, že děsivé události v pohádkách představují pro dítě první setkání se smrtí, bez něhož by se nikdy nemohly stát hotovým člověkem.

Velkým problémem dneška je, že v našich vztazích převládá povrchnost. Děti mají málo pohybu a žijí ve virtuálním světě. "Děti potřebují podněty, potřebují se dívat, poslouchat, ochutnávat věci a přivonět si k nim. Jsou zvědavé na svou zvědavost, chtějí napodobovat a dostat se dopředu, chtějí milovat a být milovány. A chtějí vyrůstat s pocitem, že jejich otec a matka jim věří, že dokážou svůj život zvládnout. Potřebují rodiče, kteří nevidí za každým rohem číhat smrt a kteří se nedívají na všechny potraviny s očekáváním možné alergie. Rodiče, kteří věří, že se děti umí zabavit samy, a kteří je nechají samotné s jejich tajemstvím. Jak říkal Charlie Chaplin, život může být nádherný, pokud se ho nebojíš.

V jedné z kapitol autor zajímavě pojednává o dětech ve škole. Být učitelem je dnes rizikové povolání. Vůbec už není samozřejmostí, aby rodina a škola úzce spolupracovaly. Bohužel se často zdá, že rodiče proti učitelům bojují. Chyby mohou být samozřejmě na obou stranách.
V dalších kapitolách se autor věnuje problémů počítačů. Neurolog G.Hüther přirovnává závislost na počítači k závislosti na drogách. "Pokud děti vidí počítač, jsou stejně vzrušené jako piják, který potřebuje svou dávku." Počítačová závislost mění mozkové struktury stejně jako konzumace jiných drog. Pokud dítě žije pouze ve virtuálním světě, bude ho skutečný svět nudit, stane se otupělým vůči násilí a katastrofám. Dětem chybí možnost vyzkoušet si různé věci - zatlouct hřebík, upéct koláč, rozdělat oheň, nevidí, jak se poráží prase nebo peče chleba. Svět se stal sterilním a odtrženým od skutečnosti.

Autorovi se daří upozornit na fakt, že děti musí vědět, že jsou milovány a chráněny, ale zároveň je rodiče musí učit samostatnosti a pouštět je do světa. V prvních měsících života by měli rodiče děti rozmazlovat, jak to jen jde. A postupně by jim měli dávat stále víc svobody - nechat je běhat a růst.

Psychologové říkají, že výchova může být zdařilá jedině tehdy, pokud se stane vztahem. Rozumí-li jeden druhému, učí-li se jeden od druhého. Pokud se jeden druhému dává a zároveň od něj přijímá. Tři nejčastěji používaná slova dnešních lidí jsou: já, všechno a hned. Nechceme překonávat překážky a neumíme čekat.

Pokud jako dospělí sami nezvládáme svůj život, nemáme uspořádané vlastní vztahy a nemáme čas ani na sebe ani na své děti, měli bychom si především hledět sebe a ne si vylévat zlost na dětech.