Loretánské světlo

Autor knihy: Václav Renč
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství

V leopoldovské věznici v roce 1955 promýšlel Václav Renč loretánské litanie a skládal cyklus básní Loretánské světlo. Básně byly nejdříve zapisovány jen do paměti autora a jeho spoluvězňů. Na svobodě pak Václav Renč doplnil druhou část, počínající prosbou Královno míru a celou skladbu dokončil až v roce 1970 pro chystané vydání v nakladatelství Vyšehrad, vyjít už však nesměla. Za autorova života skladba knižně nevyšla a ke čtenářům se dostávala pouze v nejrůznějších neautorizovaných opisech. Knižně pak vyšla ve dvou vydáních, v roce 1992 ve Vyšehradu a v roce 2008 v Karmelitánském nakladatelství.

Jak je v katolickém prostředí zvykem, v měsíci květnu je naše pozornost více upřena k Panně Marii. Proto jsem v tomto měsíci otevřela i tuto skladbu Václava Renče. Každou z proseb loretánské litanie v ní rozvádí do samostatné básně. Při čtení těchto básní můžeme nad prosbami hlouběji přemýšlet a lépe tak poznávat, co se vlastně modlíme.

Hned v první prosbě „Svatá Maria“ po úvodní části „Pane, smiluj se“ uvažuje Václav Renč mimo jiné i nad tím, že ve „vězení“ jsme vlastně všichni – jsme vězni vlastních hříchů, proto potřebujeme mocnou přímluvu Panny Marie:
SVATÁ MARIA,

ty, kterou Pán měl před počátkem díla
co píseň v srdci ustanovenou!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů,

od věků svatá v mysli Stvořitele,
ty vlno Dechu, jímž se vesmír vzňal
z nebytí v jsoucno láskou rozhořelé,
od věků živá vodo v srdci skal,

ORODUJ ZA NÁS,

když k tobě tichnem, ať tvé jméno přezní
svým stříbrem hluchou vřavu vězení,
kde lží a křivd a vlastních hříchů vězni,
až pod práh života jsme stištěni.