katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Sidra Noach

Autor knihy: David Jan Novotný
Nakladatelství: Nakladatelství Knižní klub

Český autor David Jan Novotný pro mě byl zcela neznámý, ale zjistila jsem, že napsal román Sidra Noach o životě současných pražských židů. To mě zaujalo, protože o tom, jak žije současná židovská obec v Praze, toho moc nevím.

David Jan Novotný zasadil svůj příběh do doby, kdy byly v Praze velké povodně. V takové době nemohlo mnoho lidí zůstat ve svých domovech a museli se evakuovat. Pražským židům pomohla s evakuací pražská židovská obec. V knize sledujeme osudy mužů, kteří se sešli v „mužském bytě“ – v bytě, který pro ně poskytl souvěrec Rudolf Reich na pražských Vinohradech. Sejde se zde deset mužů různého stáří (od patnácti do osmdesáti let) i různých životních osudů. Těchto deset mužů tvoří minjan. Sledujeme jejich vynucené soužití – a to jak jejich rozladění z toho, že musí vystoupit ze svých „zažitých kolejí“, tak problémy společného soužití i třeba problémy s tím, jak v nové situaci dodržet všechny pravověrné předpisy své víry. Prostřednictvím různých retrospektiv se také dozvídáme mnoho o jejich minulosti a minulosti jejich rodů – a tak se vydáváme vlastně na exkurzi do historie českých židů v celém 20. století.

Takto spolu například v knize rozprávějí tři z mužů v bytě ubytovaných po procházce, při které si prohlíželi rozsah povodní:
Avi Kolman přivřel dveře a šel do svého pokoje, aby se svlékl. Egon Hruška i Leo Klein se šli také odstrojit. Za dvacet minut seděli pak všichni tři v kuchyni u kávy. Byli po dopolední vycházce unaveni. Nejdřív šli pomalu přes Nuselský most a na vyšehradské šance, odkud víc jak třičtvrtě hodiny pozorovali povodeň. Ještě předtím ovšem udělal Egon Hruška, když míjeli malý domek naproti Jedličkovu ústavu, Leo Kleinovi přednášku o první české skautce a spisovatelce Popelce Biliánové.
„Kdes na tom všem byl, prosím tě?“ divil se Avi Kolman, když Egon Hruška dovyprávěl, co o Popelce Biliánové věděl.
„Pche! Jako bys to neznal, Avi. Vezmeš dceru na procházku…“
„Mám snad já nějakou dceru?“
„No tak vezmeš na procházku syna,“ nenechal se Egon Hruška vyvést z míry. „Jdete kolem tohohle domu, on si náhodou přečte to jméno a hned se ptá, kdo to ta Popelka byla, protože jedinou Popelku, kterou do tý doby zná, je ta z pohádky. Tak řekneš, že to nevíš, protože to nevíš.“
„A jak ty víš, že to nevím, he?“
„Podívej, Avi, já jsem Aničce řekl, že o Popelce Biliánový nic nevím, a nevykrucoval jsem se jako někdo,“ prohlásil Egon Hruška a obrátil se na Leo Kleina. „A taky jsem jí řekl, že se jistě dá zjistit víc, než je napsáno tadyhle na tý pamětní ceduli, protože skoro všechno se dá zjistit.“
Leo Klein si vzpomněl na své děti. Znal to. Adam se Sárou se také vyptávali na nejrůznější věci, o nichž on nic nevěděl. Ale nikdy jej nenapadlo začít to, co nevěděl, zjišťovat. Usoudil, že to byla nejspíš chyba. Kdyby se choval jako Egon Hruška, dost možná by si o tom zrzavém irském právníkovi, s nímž Jessica pracovala a nakonec s ním odešla, zjistil něco bližšího. Jenomže ho to prostě nenapadlo. Ale i kdyby? Změnilo by se tím něco?


Takhle postavy uvažují o otázkách exilu z Československa, ať už v době druhé světové války, nebo pak za komunismu, a sdílejí své vlastní zkušenosti:
„Proč vy jste se vlastně vrátil z Ameriky, pane Kolmane?“ přerušil ticho Petr Klimeš.
„A proč bych se neměl vracet? To jsem tam měl kvůli tobě zůstat?“
„No né, já se prostě ptám, protože víte, jak to je, ne?“ rozhlédl se Petr Klimeš po ostatních. „Na ty, co se odněkud vrátili, se tady lidi koukaj skrz prsty.“
„To je docela pěkná česká tradice,“ vmísil se do hovoru Egon Hruška a podíval se na Leona Kleina. „Určitě to taky znáš, ne? Jak si lidi stěžujou, že tu museli kolaborovat s komunistama, zatímco vy jste si žili na západě jako králové.“
„Něco takového mi říkal při první návštěvě v Londýně Eda Černý,“ vzdychl Leo Klein. „Jak právě my jsme to měli lehké, na rozdíl od těch, co tu zůstali.“
„A neměli jsme to lehké, pane Kleine?“ usmál se Avi Kolman. „Když já přišel s Rózou a syny v osmašedesátém do Ameriky, neměli jsme nic, nikoho jsme neznali, začínali jsme z ničeho, nic zázračného jsme nečekali a na nic jsme si nestěžovali. A než se rok s rokem sešel, nebyli jsme ani o krok dál. A jak jsme ten začátek přežili? Lehce.“
„No, já nevím,“ kroutil hlavou Leo Klein. „Když jsem odešel poprvé, byla válka, jiná situace, čekali jsme, až skončí, a vrátili jsme se. Jenže když jsme odešli s bratrem podruhé, bylo to horší. Mnohem horší. O nějakém návratu nemohla být ani řeč.“
„A my snad o nějakém návratu mluvili? Nikdy, pane Kleine, nikdy!“ zvedl Avi Kolman významně prst, pak pokrčil rameny a obrátil ruce dlaněmi vzhůru. „Jenže když to prasklo, byla cesta volná…“
„Jak jste si tu zvykal?“ zeptal se Leo Klein.
„Jak bych si měl zvykat? Tady jsem byl doma, než jsem odešel, tak jaképak zvykat?“ podivil se Avi Kolman. „I když… komunisti už tu nevládli, domovní důvěrníky zrušili, Lidové milice taky…“
„Ty mi ani nepřipomínejte!“ ucedil malý Kytka.
„… ale s tím se člověk vyrovná snadno,“ pokračoval Avi Kolman. „Když blbost zmizí, nechybí vám. Když zmizí totalita, nestýská se vám po ní. Tak jaképak zvykání, pane Kleine?“ „No, prostě se jen ptám,“ vysvětlil Leo Klein. „Nedovedu si představit, že bych se teď, po víc jak půl století, vrátil natrvalo do Prahy.“
„To bude tím, že ti ve tvým věku ještě nedošlo, že žádný natrvalo a věčně prostě neexistuje, Leo,“ prohlásil Egon Hruška. „Jedině až umřeme, budeme trvale mrtvý.“
„Náš chytroušek Egon,“ odfrkl si Avi Kolman a Ernest Bloch, který měl vypěstovaný téměř pavlovovský reflex na slovo chytroušek, se probral ze svého zamyšlení a tázavě se podíval na Avi Kolmana. Ten ale jen mávl rukou. „Vrať se, kdes byl, Ernie.“
Nikdo nevěděl, oč jde. Elo Szalai s Milošem Katzem se dívali z Avi Kolmana na Egona Hrušku a na Ernesta Blocha, Petr Klimeš se začínal tvářit poněkud otráveně, malý Kytka se na tázavý pohled Avrama Brodského jen pokrčil rameny, Leo Kleina napadlo, že pokud žádné trvale neexistuje, je dost možné, že se k němu Jessica vrátí, a Rudolf Reich začal pomalu sklízet prázdné talíře ze stolu a tvářil se jako spořádaný číšník, který neposlouchá, o čem se u stolů hovoří. Milena Reichová dolila všem do sklenic víno a podala novou láhev a vývrtku malému Kytkovi, aby ji otevřel.


A takhle se prostřednictvím vzpomínání jednoho z nejmladších ubytovaných dozvídáme o pohledu českých židů na českou historii:
Když Petr Klimeš putoval z Čeladné nahoru po silnici a pak dál po lesní cestě na samotu bez vody a elektriky, kde se měl sejít s kamarády, vzpomínal na svou šumavskou pouť. Beskydy byly docela jiné, byl tu jiný vzduch, dokonce i práci zpívali jinak. Vzpomínal, jak kdysi, to ještě nechodil do školy, vyrazili na Říp. Pokud Petr Klimeš věděl, všichni jejich známí tam vodili své děti. Dost dlouho nechápal proč.
„Jsme čeští Židé, vyšlápnout na tuhle památnou horu, to je vlastně povinnost,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „Víte, co říkal Moše? Ukážu vám zemi oplývající medem a mlékem. A co říkal praotec Čech? Totéž. Můžete hádat, kdo od koho opisoval.“
„Snad nechceš říct, že praotec Čech znal Tóru?“ podivila se Judita Klimešová.
„On ne, ale Kosmas ji znal stoprocentně, protože o zemi vlhnoucí medem a mlékem píše. Pamatuj si, že dobré historky se vždycky kradly,“ prohlásil Jindřich Klimeš.
A tak Petr Klimeš šlapal následující neděli na památnou horu Říp, nohy ho bolely, ale nestěžoval si, nechtěl otce zarmoutit a ohradil se, kdykoliv matka navrhla, zda by si nechtěl odpočinout.
„Příště pojedeme k Lipanům,“ prohlásil Jindřich Klimeš, když se z vrcholku Řípu rozhlíželi po okolí. „A pak na Bílou horu.“
„Na Bílou horu? Ta je přece v Praze,“ podivila se Judita Klimešová.
„To je pravda, ale Říp, Lipany a Bílá hora jsou osou české historie,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „A kolem té osy se točí dějiny českých bratrovražd.“
„Jen blbneš klukovi hlavu,“ řekla starostlivě Judita Klimešová.
„Nesmysl,“ odmítl Jindřich Klimeš takovou výtku. „Každý národ se zrodil v krvi, s tím už nic nenaděláš.“


David Jan Novotný píše živě a zajímavě. Ze začátku může být problém zorientovat se ve velkém množství postav (kromě hlavních postav deseti mužů tu vystupují celé jejich rodiny, rodina hostitelů i další členové pražské židovské obce) i ve střídání časových rovin. Když si na to ale zvyknete, začne se před vámi více různých příběhů odvíjet ve více barevnějších odstínech, než by umožnilo lineární vyprávění z perspektivy jednoho vypravěče. Myslím, že stojí za to spolu s autorem nahlédnout do životů pražských židů – a to jak těch současných, tak i minulých, kteří jsou v knize také přítomni. A v budoucnu si určitě ráda přečtu některou z dalších knih tohoto českého autora, kterého jsem dosud neznala.




Zpět
  

  

   Teologie těla

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář