Drobky

Autor knihy: Štěpán Smolen
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

V podání Štěpána Smolena, otce, patera, presbytera, jak chcete, dostávají apoftegmata, totiž výroky pouštních otců, zcela nový rozměr. Mikropříběhy z reality litoměřické diecéze, občas přezdívané kamenolom Páně, zachycené a literárně vyprecizované Štěpánem, jsou nejen skvostným čtením, ale také, a možná hlavně, pozváním k zamyšlení nad smyslem, cílem, cestou. A to nejen v duchovní poušti severočeského regionu, ale také ve zdánlivě zbožnějších diecézích, a, ouha, také u mě samotného. Nenajdeme tu žádné krizové plány, aktivismus a projekty. Zato pozvání k modlitbě se proplétá celou knihou. Že by tohle byl ten zázračný recept jak na pustinu okolo nás i v nás?

Abba pravil: „Synu, jako byste nevěděl, že do pustiny se odchází., když svět je na ně moc, ale když je pro ně málo. Nesmíte utíkat před výzvami. Pána potkáte v propasti pokoření.“

Hledejte Boha, nehledejte lidi. Lidé milují ty, kdo se modlí. Sami k nim přicházejí a hřejí se u nich v Boží blízkosti.

Teprve člověk, který se nemá o co opřít nohou, čeho chytnout rukou, poznává, co je modlitba. To je něco, co já pouze vím a co vy znáte.

Klečte i za všechny ty, kteří neklečí. Modlete se na místě těch, kdo sami nemohou nebo nechtějí. Nejprve budete před monstrancí sami. Časem začnou chodit lidé: dva, tři… ve nejzbožnějších farnostech možná i šest.

„A co mám tedy dělat?“ „Pokud spěcháš, adoruj. Zjistíš, jak hodina denně na kolenou zpomaluje čas. Druzí budou vzdychat, jak rychle plynou dny, ale tobě se bude zdát, že týden trvá dva. Když si navykneš spočívat v Pánově přítomnosti, nalezneš pokoj v tom, co děláš, a ztratíš neklid z toho, co je dosud neudělané.“ „Promiňte, co jste to říkal?“ zeptal se presbyteros, protože měl jen pár minut před další schůzkou.

O Bětušce se vypráví, že zatím neuměla moc mluvit, ale už uměla výborně klečet. Poklekala před presbyterem a skláněla hlavu, aby jí požehnal, takže se z bytosti malinké stávala bytostí ještě menší, k níž se z výšin nedokázal sehnout bez tělocvičného zlomu zad. Před kostelem pak přibíhala a říkala třeba: „Pane faláži, víš ty, co je nového?“ Vrtěl hlavou a ona pokračovala: „Už lozeznám sýkolky – modženku a koňadlu.“ A když se o třetí neděli adventní zaskvěl v růžové, přišla ho pochválit: „Pane faláži, dneska jsi měl oplavdu pěkné tličko!“

Presbyteros se ptal svého starce: „Služba se mi daří, farnost vzkvétá. Co mám ještě dělat, abba?“ Ten pravil: „Nenechte se svést pocitem nepostradatelnosti. Odcházejte do samoty. Teď spotřebujete tolik sil, abyste byl skvělý před lidmi, že vám už nezbývají na to, abyste byl ubohý před Bohem.“