První přikázání
Nebudeš mít jiné bohy

"Hospodin řekl: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl
z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne"
(5 Mojž 5,5-7)

      Přijde paní do knihkupectví katolické Charity a chce nějakou vhodnou knihu pro nemocného: "Něco náboženského?" - ptá se prodavač. - "Nene" říká paní, "tak zle mu zase není!"
      Tahle anekdota dobře vystihuje, že pro mnohé lidi slovo náboženství má zvuk spíš strašlivý než útěšný.
      Desatero Božích přikázání také nepatří mezi přitažlivé a radostné texty bible: Míváme pocit, že tyto příkazy a zákazy chtějí omezovat naši svobodu. Ale stačí podívat se blíž na text desatera, jak je zapsán v bibli a poznáme, že ta naše představa je zkomolená.
      Izrael dostává Desatero na cestě z Egypta do zaslíbené země. Navzdory síle mocné veleříše Hospodin vyvádí houf zubožených otroků na svobodu. Desatero, to je ruka osvoboditele, podaná otrokům. Je to Magna charta křesťanské svobody. Je to ukazatel, který na různých rozcestích ukazuje správnou cestu. Poslyšte, jakým slavnostním a radostným prohlášením Desatero v bibli začíná:
      "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne."

      Vyhlášení desatera začíná tedy radostným poselstvím o svobodě. Ale - boží lid je dosud otroctvím ohrožen. Egyptské "hrnce masa" stále voní na poušti světa. Stále vzbuzují laskominy št'avnaté nabídky hmotných odměn těm, kdo se dají do otrocké služby mocných světa. Prodat svobodu za hrnec masa, to je stálé pokušení, které doprovází člověka na jeho cestě za svobodou svědomí.
      Mezi námi dosud žijí i modly. I dnes se uctívá "zlaté tele", peníze, mamon. Žije mezi námi bohyně Venuše a její kult rozkoší jako jediný smysl a cíl života. Žije mezi námi Fortuna, bohyně sázkařů. Žije mezi námi kult mnoha bůžků a model. Proto i nám platí strohý příkaz: "Nebudeš mít jiného boha, kromě mne!" Jakým jen otrokem modly je lakomec! Jakým otrokem je sukničkář! Jaká pouta se lámou tam, kde člověk srdcem pochopí osvobodivý smysl tohoto prostého příkazu.
      Vy starší si jistě pamatujete, co jste se o prvním přikázání učili v katechismu: že máme věřit v Pána Boha, že nemáme věřit v pověry, že se máme zbožně modlit. A co nám z toho v praktickém životě zůstalo? Občas se trochu pomodlíme, trochu věříme. A to je jaksepatří málo.


Jak tedy máme žít podle 1. přikázání?

1. Jde tu o to, abychom před Bohem neuhýbali, ale abychom ho hledali. Abychom o něm přemýšleli a ve svém životě s Bohem počítali a nežili jako praktičtí pohané. Abychom ve všech situacích a událostech hledali Boží otcovskou ruku, která nás chrání, Boží prst, který nám ukazuje smysl a cíl našeho života.
2. Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství véřících - do církve. Církev, to je dnešní lid boží putující pouštěmi dnešního světa z egyptského otroctví do svobody Božího království.
3. Jde tu o to, abychom se naučili žít beze strachu z různých tajemných sil, mocí, střašidel a model. Abychom se nebáli moci hvězd ani moci člověka. Abychom se nebáli o své peníze ani o své hračky a zábavy a potěšení. Kdo se nedrží Boha, stane se otrokem věcí a otrocký život je ve strachu. Kdo se drží Boha, ten každý den přijímá a žije jako Boží dar, ten žije bez otrockého strachu.
4. Jde tu o to, abychom uměli Bohu denně děkovat za vše dobré. V důvěrné, láskyplné a děkovné modlitbě je nejvyšší naplnění prvního přikázání.

      Bůh totiž v nás působí jen s naší pomocí. Je-li člověk zavřený, marně klepe vítr Ducha Božího na dveře našich srdcí. Modlitbou se ty dveře otvírají, modlitbou se navazuje spojení, otvírá se cesta pro proudy lásky, v srdci se zabydluje pokojná důvěra v Boha a radost Božího dítěte.
      A tohle máme každý zcela v moci: otevřít se Božímu duchu v modlitbě, nebo zůstat němou, zavřenou škeblí.
      Z toho bychom mohli usoudit, že v 1. přikázání nám Bůh modlitbu přikazuje, ukládá jako povinnost. Ale není tomu tak. Modlitba není povinnost člověka, ale jeho právo a výsada. Člověk se smí modlit. Člověk smí předstoupit před Boha se svým slovem. Smí se před Boha postavit v mlčenlivé, tiché adoraci beze slov.
      Modlitba má být zbožná, nemá být roztržitá. Na čem to záleží, aby byla láskyplným a důvěryplným navázáním spojení s Bohem? Nezaleží na tom, kde se modlíme. Zda v kostele před svatostánkem nebo venku uprostřed práce; zda v tiché světničce nebo ve společenství církve při nedélní bohoslužbě. Nezáleží na tom jak, jakými slovy se modlíme, nebo zda beze slov. Záleží na tom, zda je tu to, k čemu jsme vyzváni před prefací: Sursum corda! Vzhůru srdce! Záleží na tom, zda máme srdce u Pána.
      Najdou se lidé, kteří říkají: "Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude." Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí, do kostela, ten se brzo přestane modlit vůbec.
      Najdou se lidé, kteří říkají: "Já se ústy nemodlím. Mou modlitbou je má práce." Dobrá věc - konat práci jako modlitbu, s láskou, což o to, jenže nebude dlouho práce modlitbou tomu, kdo se nepomodlí ráno a večer. Copak to je normální, nepozdravit se ráno s domácími, neusmát se na ně, neříct jim slovíčko? Neříci si večer dobrou noc? Tak to dělají ti, co se nemají rádi, ti co spolu nemluví. A kdo má rád Boha Otce - jak může vstávat, jak může lehat bez slovíčka pozdravení? Modlitba je živý projev víry a lásky. Kde modlitba není - jaká víra, jaká láska!


"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha kromě mne."

      Tak nás vede ke svobodě, tak nás zbavuje strachu z pověr a strašidel první přikázání. Máme se ve víře vzdělávat a podle víry žít. A smíme se k Bohu obracet, smíme se k Bohu modlit. Poděkujme za to vše z upřímného srdce.

   Myšlenka na zapamatování:
      Nemusíš se bát temných sil, osudu. Drž se Boha a budeš svobodný.
      Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do církve.


Čteme z bible: Žid 11, 1-12 + Mk 16,14-18

» Úvodní stránka «	» Slovíčko na úvod «
» Promluvy - obsah «	» Následující zamyšlení «

První přikázání
Nebudeš si mne zpodobňovat

"Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, nebo dole na zemi, nebo ve vodách, v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující."
(5 Mojž 5,8-9)

      Tento příkaz mají někteří křestané (pravoslavní, anglikání, evangelíci…) jako druhé přikázání desatera. U nás, katolíků, zůstalo dozvukem prvního přikázání, ale ve zpovědních zrcadlech po něm nenajdeme ani stopy.
      Neuděláš si modlu! Zákaz směroval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, kde se věřilo, že božstvo je nejmocněji přítomno tam, kde stojí socha. Ale v zákaze zpodobování nejde jen o sochy model. Je to zákaz zpodobování i samého Hospodina. Každý obraz Boha, který si vytvoří člověk, je omezením Hospodinovy velikosti. Bůh je větší. Bůh je jinačí.

Vývoj představ o Bohu
      "Je-li tvůj Bůh mrtev - vezmi si mého!" Tak to nosili napsané na tričkách příslušníci kterési sekty na Západě.
      Tak nějak naivní byly i nejprvnější představy člověka, když začal tušit, že nějaký Stvořitel a Pán je. Mysleli tenkrát, že každá rodina, rod, má svého boha, že je tolik bohů, kolik je kmenů a později národů. Ještě v bibli jsou ozvěny těchto sporů, zda je mocnější Baal Filištínů, nebo Jahve Izraele. Nebylo snadné pochopit, že je jen jeden Bůh, Pán celého světa, Stvořitel celého kosmu.
      My už víme, že je jeden Bůh. - Tak si to aspoň myslíme. Ale nepraví bohové nejsou tak mrtví, jak se zdá - ani v srdcích věřících lidí. Nepraví bohové byli nejhoršími nepřáteli rodícího se křesťanství, a jsou nejhoršími nepřáteli i křesťanství dnešního.
      Ten nejstarší nepravý bůh vznikl z člověkova strachu. Je to bůh magie. Měl mnoho jmen: Baal, Moloch, ale vždy je týž: je to hrozivá, neurčitá, beztvará moc, kterou si musíš naklonit obřady, obětmi, zaklínáním. Taková víra je opravdovým opiem lidstva, jak řekl Marx.
      Pak jsou tu pohanští přírodní bohové jako Zeus, Dionýsos, Siva, a mnozí jiní, v nichž začalo svítat tušení o velikosti Stvořitele. V jejich stínu se zrodila moudrost Platonova a Buddhova, ale také bída, ponižování a vykořisťování člověka v indickém kastovnictví.
      Typickým znakem magického náboženství je strach. Kristus znovu a znovu vytýká apoštolům: "Malověrní, proč se tolik bojíte?" (Mk 4,40).
      I dnes musíme stále znovu kriticky přezkoumávat nové představy o Bohu. Tam, v našem myšlení, v naší představivosti, vzniká náš obraz, který si o Bohu děláme. Tam začíná to hrozné nebezpečí, že opravdu zbožný člověk bude celý život sloužit bohu, který je jeho modlou, jeho výtvorem.
      Musíme se například osvobodit od falešné představy Boha všemohoucího. Ano, nazývá se tak v Krédu, ale všemohoucnost Boží není totožná s představou jakéhosi světového superdiktátora, který svévolně může dělat všechno a je proto za všechno dění na světě odpovědný. Taková hrozná představa o Boží všemohoucnosti je kořenem moderního ateismu: jak věřit v Boha, který může zabránit zlu a neudělá to?
      Ve svém Synu se nám Bůh představil ne jako všemocný Diktátor, který vládne silou, ale jako bezmocné Dítě, které získává láskou. Jako ten, který se v pokušení na poušti výslovně vzdává použití své moci a násilí. Jako ten, který nepoužívá násilí ani na kříži, když ho chtějí zabít.
      Musíme se osvobodit i od falešné představy Boha - četníka, mstitele, hlídače, který stále sleduje člověka, aby ho mohl potrestat nemocemi, trápením, smrtí, peklem; - který křížem navštěvuje ty, které miluje.
      Musíme se osvobodit od představy Boha podobného duchu z Aladinovy lampy. Přivoláš ho modlitbičkou, když ho potřebuješ, aby ti pomohl složit zkoušku, vyhrát spor či válku.
      Měli bychom tu ještě mluvit o mnoha falešných představách, např. o podobě Boha sentimentálního, sladkobolně kýčovitého pánbíčka. Měli bychom mluvit o modlách ateistů - neboť modly Státu, Strany, Vlasti, Peněz, Sexu lze uctívat i bez víry v Boha. Náboženství tu nahrazuje ideologie té či oné strany. Naše generace zažila na své kůži hrůzy takové modloslužby.
      Nikoho nezachrání před těmito modlami, že se stane ateistou. Kde nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, povýší na meditaci snění vyvolané drogou.

Biblické obrazy Boha
      Jedině křesťan se může uchránit otroctví modloslužby, když naslouchá, co o Otci říká Syn. Ale všimněme si dobře: Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem.
      Bůh bible má tvář Ježíšovu. Představuje se obrazem milence. O moci a bezmoci milence vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě. Láska milencova je zárukou svobody milenky.
      Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může uzavřít boží lásce. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. Proto je ve světě tolik zla, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa. Představou milence lze také vyjádřit, že Bůh je lidumilný Bůh.
      Když si tak uvážíme, ke kolika falešným představám může vést mluvení o Bohu, nedivíme se, že velcí světci nabádali, abychom se místo mluvení o Bohu učili raději mlčení před Bohem. Abychom se k Bohu blížili spíš srdcem, zážitkem, než rozumem. A zážitky děláme ne ve vědeckých laboratořích - tam je místo pro experimenty - zážitky děláme ve svém životě. V pohlížení, v nazírání, tehdy, když zažijeme dotek otcovské Boží lásky. Když uvidíme v jeslích či na kříži živého bratra Ježíše. Když se otevřeme vanutí Boží inspirace, hlasu svědomí.

Závěr:
      Závěrem si to shrňme takto: V prvním přikázání nejde jen o to, abychom nevěřili pověrám, nezapalovali lampičky modlám. Jde i o to, abychom stále korigovali své dětinské a falešné představy o Bohu. A především jde o to, abychom uvěřili v jednoho Boha, Otce lidumilného a žili bez bázně a ve svobodě. Abychom přijali za učitele svého života Ježíše Krista a drželi se jeho slova. Abychom se otevřeli Božímu Duchu a žili pokojně, v pravdě a lásce Božích dětí.

   Myšlenka na zapamatování:
      Věřím v Boha lidumilného.
      Bůh je větší, než všechny lidské představy.

Čteme z bible: 5 Mojž 5, 8-9 + Mk 4,35-40

» Úvodní stránka «	» Slovíčko na úvod «
» Promluvy - obsah «	» Následující zamyšlení «