Začala nová křesťanská revoluce?

Velké věci rády začínají nenápadně. Ježíš Kristus přirovnával nebeské království k semínku černé hořčice, které je malinké, ale vyroste z něj poměrně velká rostlina. A zkušenost křesťanských dějin tuto vizi opakovaně potvrzovala – třeba když z nepatrné židovské sekty vzniklo jedno z největších světových náboženství, nebo když zpočátku zcela nenápadné mnišské hnutí sv. Benedikta zachránilo pro budoucnost to nejcennější z dědictví Římské říše.

Při pohledu na sdružení Opus Dei, dítě nového římskokatolického světce, Josefamarii Escrivy, můžeme snadno nabýt pocitu, že jde o podobný případ. Sv. Josefmaria založil Opus Dei v Madridu, na svátek svatých andělů strážných 2. října 1928, na základě podnětu, který nikdy blíže nepopsal a který Jan Pavel II. nazval „nadpřirozenou intuicí“. Původně šlo o organizaci svobodných mužů, většinou studentů, kteří pomáhali v nemocnicích. Později se – opět na popud shůry – přidala ženská větev a nakonec lidé žijící v manželství, kteří dnes tvoří většinu z 84 tisíc členů. Organizace, která se zprvu na první pohled ničím nelišila od stovek charitativně zaměřených řeholních institucí, rychle získala v církvi pověst extrémní novoty. Proč? 

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme se podívat na historii katolické spirituality. Přestože katolíci rádi a oprávněně hovoří o velkém množství rozdílných a vzájemně se doplňujících spiritualit, duchovních proudů s různými důrazy, lze přece jenom hovořit také o spiritualitě v jednotném čísle. Při pozorném zkoumání totiž objevíme společnou základní myšlenku formující životní styl všech řeholí, diecézních kněží i sekulárních institutů určených laikům. Myšlenku, která sahá až do třetího století ke géniu sv. Antonína a jeho druhů, poustevníků Egyptské pouště. Je jí očekávání Kristova příchodu na konci času v oproštěnosti od věcí tohoto světa, v žití tzv. „stavu dokonalosti“. Mniši vydávali svědectví o bezvýznamnosti časných starostí a o exkluzívní lásce k Bohu. Nesčetná hnutí posvěceného života nabízela laikům jistý podíl na dokonalosti skrze zjednodušená vydání klášterního života. Vznikala spiritualita „pro laiky“, nikdy však spiritualita skutečně „laická“. Dokonce i reformace ještě více zdůraznila pojetí práce jako pokání.

Najednou zde máme církev, která jako by patřila kněžím. Kněží dělají apoštolát a laici jim – občas – smějí pomáhat. Pro své posvěcení mohou udělat řadu věcí – nu třeba nástěnku v kostele. Laici se cítí méněcenně a chtějí podíl – už ne na svatosti, ale na moci. Protože ta je viditelnější.

Když Bůh svěřil rajskou zahradu do správy Adama a Evy a odpočinul si, dal lidem vznešené poslání – spolupracovat na jeho díle, dokončit Boží stvoření. Po jejich pádu se práce stala namáhavou, ale nepřestala být dobrou. Tuto starou pravdu nově hlásal právě Escrivá. Opus Dei – Dílo Boží – znamená v první řadě stvoření a velkolepou účast, kterou na něm lidé mohou a mají mít. Křesťané se posvěcují a posvěcují svět zevnitř zodpovědným vykonáváním své práce, svých rodinných a společenských povinností, studiem. Místo aby dělali nedokonale velké věci, snaží se dělat dokonale věci malé. Vždy s maximální kompetencí a bez velkých řečí. Lékařka nebo prodavač především léčí a prodávají, v tom je jejich velikost a v tom naleznou svoji svatost. Dělají to lépe než by to dělal biskup a dosáhnou stejně kvalitní a stejně prvotřídní svatosti jako trapista. Ve všem, co není součástí pokladu víry, mají naprostou a žárlivě střeženou svobodu. Nemusí se přibližovat světu, protože z něj nikdy neodešli. A abych nezapomněl – kněží v Opus Dei slouží laikům, nikoliv naopak.

Tato jednoduchá myšlenka – že Bůh chce vesmír dokončit s námi – má překvapivě velký potenciál. Najednou zde máte lidi, kteří si váží práce více než marxisté, vzdělání a vědy více než encyklopedisté, přírody více než zelení a svobody člověka více než humanisté. A přitom jsou křesťany. Budoucnost světa nevypadá vůbec špatně.

Autor není členem Opus Dei.