katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Jan Pavel II

1. Životopis papeže Jana Pavla II                                                 
2. Stručný seznam jeho vydaných encyklik
3. Vatikán


    Karol Wojtyla - kněz, filozof, básník, dramatik ... , dnes známý především jako papež Jan Pavel II., se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích (v krakovské diecézi). Papežem se stal v roce 1978, tedy ve svých padesáti osmi letech (v době svého zvolení byl tedy nejmladším papežem od roku 1846). Až do nástupu na Petrův stolec žil převážně v rodném Polsku, jehož dějiny měly a mají na jeho osobnost kněze a člověka významný vliv.
    Je nejmladší ze tří dětí, ale jeho bratr i sestra zemřeli (sestra ještě v dětství a bratr jako velmi mladý). Když mu bylo necelých devět let, zemřela mu maminka. V roce 1938 se stěhuje s otcem do Krakova, aby tam studoval polonistiku. Velmi se zajímal o literaturu a divadlo, již na gymnáziu sám divadlo hrál. V Krakově potom hráli s přáteli tajně tzn. rapsodické divadlo, kde důraz kladli hlavně na dokonalý přednes, na recitování poetického textu. Ve své knize Dar a tajemství píše:
    "Jakmile jsem díky literárnímu a jazykovému studiu objevil slovo, nemohl jsem se nepřiblížit k tajemství Slova, onoho Slova, které si připomínáme každý den modlitbou Anděl Páně: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi."
Později pochopil, jak píše tamtéž, že studium polonistiky v něm připravovalo půdu pro jiný druh zájmu a studia, tedy pro filozofii a teologii.
    1. září 1939 vypukla válka a on proto stihl dokončit pouze první ročník polské filologie. Přednášky v novém akademickém roce se konaly jen do 6. listopadu, tehdy byli všichni profesoři odvlečeni do Sachsenhausenu. V období okupace, zvláště zpočátku, se Karol Wojtyla věnoval čtení a literární tvorbě. Na podzim roku 1940 začal pracovat jako dělník v kamenolomu spojeném s krakovskou chemickou továrnou Solvay. V tomto období umírá i jeho otec.
    Na podzim roku 1942 se rozhodl vstoupit do krakovského kněžského semináře. Začal studovat na teologické fakultě Jagellonské univerzity, v té době podzemní, a nadále pracoval v Solvay. Od září 1944 do osvobození 18. ledna 1945 žil v semináři, který tajně vedl ve své rezidenci krakovský metropolita arcibiskup Adam Stefan Sapieha. Za nějaký čas po osvobození se seminaristé přestěhovali z arcibiskupského paláce do kněžského semináře. Kardinál Sapieha rozhodl, že Wojtyla pojede studovat do Říma. Měl tam jet už jako kněz, proto byl již 1. listopadu 1946 (tedy dříve než jeho spolužáci) v arcibiskupově kapli vysvěcen. Primiční m š e (byly tři, neboť je sloužil 2. listopadu, tedy v den Všech věrných zemřelých) sloužil v krakovské katedrále na Wawelu, tu první v kryptě sv. Leonarda.
"Zvolil jsem si ji za místo svých prvních mší svatých, abych tak vyjádřil zvláštní duchovní pouto se všemi zemřelými, kteří v katedrále odpočívají. Tato katedrála je mnohem víc než kterýkoli jiný chrám v Polsku proniknuta historickými a současně teologickými obsahy. (...) Kdo navštíví onen chrám, stane tváří v tvář dějinám národa."
(Jan Pavel II.: Dar a tajemství)

    Koncem listopadu odjel do Říma. Bydlel v Belgické koleji, studoval na Angelicu, poznával Řím a psal doktorskou práci z Kříže. Tyto dva roky studií, během nichž se rovněž seznamoval s novými formami pastorace, které mnohem více počítaly s činností laiků, a během kterých navštívil také Francii, Belgii a Holandsko, zakončil v roce 1948 doktorátem.
Jeho prvním působištěm po návratu do Polska byl Niegovic, kde byl rok kaplanem. Poté byl přeložen do farnosti sv. Floriána v Krakově, kde se věnoval univerzitní mládeži. Každý čtvrtek míval přednášky tematicky zaměřené na Boží existenci a spiritualitu lidské duše. Mladým věnoval hodně čas u , mimo jiné s nimi často jezdíval na výlety do hor.
    V roce 1951 začíná Wojtyla pracoval na své habilitační práci z etiky a morální teologie, jejímž tématem byla zkouška vybudovat křesťanskou etiku na základě systému Maxe Schelera. Roku 1953 se habilitoval, začal přednášet v krakovském kněžském semináři a začal učit rovněž na Katolické univerzitě v Lublině, kam z Krakova dojížděl.
    Po smrti krakovského světícího biskupa Stanislawa Rosponda byl 4. července 1958 jmenován na jeho místo. Biskupské svěcení přijal Karol Wojtyla 28. září téhož roku. 16. června 1962 byl zvolen kapitulním vikářem. V roce 1962 umírá krakovský arcibiskup Eugeniusz Baziak a vyvstává otázka, kdo bude jeho nástupcem ve druhém nejdůležitějším polském b i skupském sídle. 18. ledna 1964 jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupem krakovské metropole právě Karola Wojtylu, ačkoli ten byl poměrně mladý (stal se nejmladším polským arcibiskupem) a nebylo zvykem dosazovat do tohoto úřadu někoho, kdo již byl v témže místě světícím biskupem. Do úřadu byl Wojtyla dosazen 8. března.
    Jako biskup se Karol Wojtyla podílel na II. vatikánském koncilu (1962-1965) a osobně ovlivnil některá z jeho významných rozhodnutí.
    " V předloženém návrhu vystupuje církev jako taková, která svět poučuje tím, že čerpá z pokladu svých pravd a poukazuje na svou lásku k lidem. Tak se staví jakožto poučující nad svět a požaduje od světa poslušnost. Už v řeči textu by však měl svět poznat, že jej nechceme poučovat s jakousi nadřazeností, ale že hledáme společně s ním upřímné a spravedlivé vyvážené řešení obtížných životních otázek dnešních lidí. Nejde o to, abychom byli s pravdou už obeznámeni, nýbrž jak by ji svět sám mohl najít a získat. Každý učitel, který zná svůj obor, ví, že vyučuje nejlíp poznávací metodou. Tato metoda by byla pro naše schéma velmi vhodná. Vylučuje na jedné straně všechno, co prozrazuje "církevní" mentalitu, všechno naříkání nad touto strašnou situací světa, všechen sklon církve připisovat nejraději sobě samé co je ve světě dobrého a dokazování blahovolného postoje vůči světu - na papíře. To všechno je překážka pro dialog se světem."

(Z promluvy biskupa Wojtyly na zasedání II.vatikánského koncilu, in: Malinski M.: Celý tvůj, Praha, Vyšehrad 1990)

    V červnu 1967 byl jmenován kardinálem. 16. října 1978 v druhý den konkláve byl zvolen římským biskupem. Na Petrův stolec tak usedl první neitalský papež od roku 1523. Přijal jméno Jan Pavel II.
    Jeho národnost zdaleka nebyla tím jediným, čím překonal dlouhou tradici. Dá se říci, že neodvolatelně změnil stereotyp papeže v širokém povědomí. Na rozdíl od většiny svých předchůdců z tohoto století, kteří před zvolením působili převážně ve vatikánské diplomacii, má Jan Pavel II. za sebo u dlouholetou pastorační praxi (jako správce farnosti, diecéze, jako duchovní mladých a studentů...). Snad právě tato zkušenost ho naučila vnímavosti k člověku jako jedinečné osobě. Jeho filozofický přístup je antropologický - zaměřený na člověka. Jako syn dějinami těžce zkoušeného národa má snahu cenit si zvláštností a osobitosti každého národa či etnické skupiny.
    Snaží se být lidem co nejblíže, a to nejen prostřednictvím svého myšlení, projevů a modlitby, ale i fyzickou přítomností. Proto velmi mnoho cestuje. Cestuje a tím zároveň dává podnět k tomu, aby se lidé setkávali mezi sebou. Už ke konci osmdesátých let se říkalo, že papež během svých cest urazil vzdálenost, která se rovná vzdálenosti ze Země na Měsíc a polovině zpáteční cesty. Při svých návštěvách (i v těch nejodlehlejších částech světa) často prohlašuje za svaté či blahoslavené lidi, kteří z těchto oblastí pocházejí nebo tam působili, a ukazuje tak, že kdekoli na světě má lidský život obrovskou hodnotu. Noví svatí a bl a hoslavení jsou často lidmi, kteří žili v nedávné minulosti a kteří často vybočují ze zaběhlého stereotypu světce. Každý tak může najít svůj vlastní vzor. Jan Pavel II. už svatořečil a blahořečil kolem tisíce osob. K lednu 1995 šlo o 268 n ových svatých a 608 blahoslavených. Všichni jeho předchůdci z 20. století dohromady svatořečili 158 lidí.
    To, čím především porušil tradici, tedy jeho spontánnější komunikace s lidmi, způsobilo, že se stal nejen z titulu své role formální, ale i přirozenou autoritou. Je možné, že právě toto mohlo vést u některých skupin ke strachu z jeho vlivu a mohlo být příčinou atentátu, který na něj byl spáchán 13. května 1981 a který mu způsobil vážné zdravotní komplikace.
Jan Pavel II. je známý tím, že dokáže vytrvale pracovat, a to i dnes přes svůj pokročilý věk. Dokáže se prý soustředit i na více činností zároveň. To ale neznamená, že by veškerý čas trávil jen psaním knih a dokumentů nebo jinou prací. Od mládí aktivně sportuje. Se svým nejoblíbenějším sportem - s lyžováním - přestal teprve v roce 1994 po zlomení kyčle.


Jan Pavel II. je nepochybně jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších osobností 20. století.


"To jsi ty, Petře,
chceš zde být dlažbou, aby po tobě chodili...
aby šli tam, kam vedeš jejich kroky...
Chceš být tím, který slouží krokům - jako skála kopytům ovcí:
skála je také dlažbou obrovského chrámu.
Pastvinou je kříž."

(Církev: Pastýři a prameny. Bazilika sv. Petra, podzim 1962, 11. 10. - 8. 12., Dlažba in: Jan Pavel II.: Dar a tajemství, Nové město, Praha, 1997)


Prameny:
Jan Pavel II.: Dar a tajemství, Nové město, Praha 1997
Malinski, M.: Celý Tvůj, Vyšehrad, Pr aha 1990
a jiné ....


  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest