Odpověď:

Když to vezmeme hezky po pořádku, tak protestantské kostely nejsou chrámovým prostorem. Nemusíte tedy mít obavy z odlišného vystupování v sakrálním prostředí. Reformace se vzdala svátostin a svátostí, proto nenajdete ani svěcenou vodu ani svatostánek; nepřežehnává se, nepokleká se, není před čím dělat úklonu.

Co se týká společných modlitebních setkání, opakuji, co již dříve zaznělo: jsou prostředkem ke jednocení, ale tak tomu není s Eucharistií, která je cílem. 126 , 342 , 177 , 185 , 921 , 526 .
Jiný důvod k účasti na bohoslužbách odlišných vyznání není a dříve to bylo dokonce zapovězeno, protože to znamenalo opustit církev a jít do společenství, které ji znevažovalo. Když to přirovnáme ke vzájemným vztahům; nikdo by asi neopustil sváteční setkání vlastní rodiny, aby navštívil souseda pomlouvajícího naše rodiče. Budování sousedských vztahů je naprosto jiná situace. K přijímání pak není možné přistoupit, protože neslaví mši svatou - nepřijímá se skutečné Tělo Kristovo. Ale více o tom pojednává i poslední encyklika "Církev z Eucharistie".

Ještě zajímavější je vaše druhá otázka, ale zase odpověď je z jiného úhlu. Nesmí se oženit žádný klerik; jáhen ani kněz nemůže uzavřít manželství. Avšak ženatý muž se může stát natrvalo jáhnem (ve východním ritu i knězem). A to už je jiná věc, že ke kněžství jsou vybíráni jen svobodní muži. V těchto případech nejde o "nespravedlnost", ale rozdílnost úloh a poslání. V ničem na světě neexistuje absolutní stejnost, a je pouze k dobru věci, že se kladou na povolání určité požadavky. Ale o celibátu se snad také psalo.